Pan Kaplan má třídu rád boduje na Fidlovačce: Nový hit baví přeřeky, hudbou i hořkosladkou atmosférou

Všem, kdo mají rádi klasické divadelní komedie, určitě neuniklo, že v Divadle na Fidlovačce uvádějí od března Pana Kaplana…

Legendární příběh podle stejnojmenné knižní předlohy o třídě večerní školy pro dospělé, kde se přistěhovalci z celého světa učí anglicky, je v Čechách nesmírně populární. Hlavně díky skvělému překladu Pavla Eisnera a později Antonína Přidala, kteří New York přenesli do českých luhů a hájů, a začátečnická třída profesora Parkhilla bojuje s českou gramatikou a mrzačí český slovosled.

Dramatizace se ujal Miroslav Hanuš, který hru představil už před lety v Divadle ABC, kdy tam měli úspěšnou šňůru hudebních komedií. Z té éry existuje dokonce CD. Muzika zůstala, jen obsazení se zcela změnilo. Některé postavy omládly, jiné poněkud zestárly. Celkově má Kaplanova nová třída vyšší věkový průměr. Zdeněk Maryška a Ludmila Molínová nesmějí chybět v žádné fidlovačkové hře s více jak třemi postavami. Zde je doplňují třeba Zdeněk Velen nebo Jaroslava Pokorná. Věkový průměr snižuje Eva Leimbergerová coby slečna Goldbergová nebo i Jaroslav Stránský jako profesor Parkhill. Řada z nich se v rámci své role musela naučit hrát na hudební nástroj, takže se tu dočkáte odvážných melodií na klarinet, basu nebo saxofon. A samozřejmě řady písní v národních jazycích spolužáků třídy přistěhovalců. Nikdo sice nerozumí portugalsky nebo hebrejsky, ale dobře to zní. Vzpomínám si, že v nastudování ABC přimysleli extra role pro pány Lipského a Fišera, to bylo roztomilé. Tady jejich francouzskou píseň převzal sám profesor.

Kdo zná předlohu, ten ví, že kniha je vlastně sledem humorných bitev třídy proti gramatice, nebo třídy proti Kaplanovi a jeho masakrálním nápadům. Pan Kaplan je však vždy středem všeho dění. Na jevišti je však dynamika jiná, tady každý ze třídy dostává svůj prostor a pan Kaplan – ztvárněný samotným režisérem inscenace – ty situace nebo mely jenom rozjíždí a iniciuje.

Plus také v knize není jasné časové zasazení. Sám autor druhou část knihy dopisoval později a různě přepisoval text. Ale divadlo děj zasadilo velmi přesně do válečných let 1941-42 a díky tomu má hudební komedie dosti posmutnělý nádech. Všichni utíkají před válkou a neví, co je s jejich rodinami v Evropě. (Na druhou stranu na skvělé tango „Hitler, ty stará prase!“ jsem se vážně těšila.) Amerika vstupuje do války a nálada je tíživá. Atmosféru odlehčují písničky a vtipy, ale je to takové hořkosladké. Možná je to i tím, že jsem už hru viděla v ABC a první dojem nic nepřekoná.

Divadlo má nový hit, o který v ABC už nestáli, ale teď plní Fidlovačku až ke stropu. Posmutnělá komedie plná přeřeků, novotvarů a zcela originálního pravopisu vám rozsvítí den – a donutí možná znovu si přečíst geniální předlohu.

Režie: Miroslav Hanuš
Překlad: Pavel Eisner
Dramaturgie: Kristýna Tejmarová
Scéna:Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Katarína Hollá
Choreografie: Jana Hanušová
Hud. nastudování: Milan Potoček
Hud. aranžmá: Milan Potoček
Asistent režie: Lucie Lukešová
Premiéra: 26. 3. 2026
Délka představení: 145 min., s přestávkou