Martin Štefko: Příběhy s Hankem Giorgiem vás vtáhnou, sežvýkají a vyplivnou. Pak budete chtít další

Temná atmosféra, brutální zločiny a vyšetřovatel Hank Giorgio, který připomíná jak Sherlocka Holmese, tak Dextera. Přesně to nabízí thriller, který doporučujeme všem fanouškům Chrise Cartera, Roberta Bryndzy či Jefferyho Deavera. Přečtěte si rozhovor s autorem Martinem Štefkem o tom, jak kniha vznikala, kde hledal inspiraci a jak vytvořil hlavní postavu Hanka Giorgia.

Golden Dog je nakladatelství, které vydává většinu svých knih v paperbacku. Mrtvé ženy ale vyšly v pevné vazbě a působí téměř jako sběratelský kus. Co vás vedlo k tomu, dopřát právě této knize takovou podobu?

Tuhle podobu už měla kniha Nikdy se nepřestala usmívat, kterou s Mrtvými ženami spojuje postava psychiatra Roberta Jenkinse. Ten sice hraje v Mrtvých ženách jen vedlejší roli a moc se zde neobjevuje, ale říkal jsem si, že to je vlastně jeden svět a že by bylo fajn knihy trochu propojit. Navíc si myslím, že se podařilo vytvořit obálku, která dovede na první pohled zaujmout.

Hank Giorgio je hrdina, který se od většiny detektivů dost liší. Představte nám ho. Promítl jste do jeho povahy i něco ze sebe?

Z nějakého důvodu se mi líbí postavy, které mají problém s emocemi, respektive emoce nemají. Trochu se to mou tvorbou prolíná a Hank je asi nejlepším zachycením toho, co jsem chtěl vykreslit už v hlavní postavě knihy Mrtví kráčí po zemi nebo ve vražedkyni z knihy Nikdy se nepřestala usmívat. Já emoce mám a sám dobře vím, jak na člověka dopadají – Hank tenhle problém nemá. Nenechá se emocemi ovlivnit, a i díky tomu je schopnější než jiní detektivové. A samozřejmě má problémy s lidmi, protože prostě není sociální typ, reaguje na ně tak, jak oni nečekají, což se mi hodně líbí. Baví mě zkoumat, kam až jeho povaha zajde. Jinak prvotní myšlenkou bylo vytvořit postavu, která bude tak trochu Sherlock Holmes a tak trochu barový vyhazovač, alespoň na první pohled. Je to kontrast, který nakonec funguje, a právě o to mi šlo.

Při psaní detektivky je potřeba čtenáře překvapovat, ale zároveň hrát fér. Stalo se vám někdy, že vás samotného příběh během psaní zavedl jinam, než jste původně plánoval?

To se mi děje pořád. A fér rozhodně nehraji. Baví mě hrát si se čtenářem a překvapovat ho. Myslím, že na Mrtvých ženách je to vidět už v prvním příběhu. Pokračuje to během postupného seznamování se s postavami a vrcholí tím, jak Hank vyřeší poslední případ knihy. Například finále třetího příběhu se psalo doslova samo. Jako bych nad klávesnicí neměl žádnou kontrolu. Písmena se na monitoru objevovala sama a já pak na celém textu nezměnil prakticky nic. Přestože je to hnusné, přesně tak to mělo být. A překvapilo to nakonec i mě. Závěr třetího případu totiž vlastně vyzní do ztracena. Je pravda, že pro některé čtenáře to může být trochu frustrující. Ale kdo ví, třeba bude pokračování…

Na Hanku Giorgiovi je zajímavé, že často překračuje běžné policejní postupy. Kde je podle vás hranice mezi odhodláním dopadnout pachatele a tím, kdy už člověk zachází příliš daleko?

Můj pohled na spravedlnost se asi trochu liší od toho, který zachycuje právní systém. Netvrdím, že jsem typ člověka, jenž bere spravedlnost do vlastních rukou, na to jsem moc velký pacifista. Dokážu ale pochopit, když to někdo udělá, protože nemá jinou možnost nebo ji alespoň nevidí. Právě takoví hrdinové mě v příbězích baví. Proto mám třeba rád Dextera. Je skvěle ambivalentní. Přestože je to vrah, stejně si ho oblíbíte. A něčeho podobného jsem dosáhnout i u Hanka. Není to dobrý člověk v tradičním slova smyslu, protože je ochotný zajít velmi daleko. Má ale vlastní smysl pro spravedlnost, kterého se drží a který se postupně vyvíjí podle toho, jak on sám navzdory svým schopnostem naráží na realitu.

Nové vydání vaší knihy dostalo nejen pevnou vazbu, ale i výrazné grafické zpracování. Jak moc je pro vás důležité, aby obálka a celkové provedení vystihovaly atmosféru příběhu?

O tohle se snažím spíš podvědomě. Když mám pocit, že obálka sedí, když do ní ilustrátor nebo grafik vloží něco, co příběhu opravdu padne jako ulité, je to pro mě ideální. Ono to bez toho, aby obálka vystihovala zároveň žánr i atmosféru knihy, ani nejde. Když je to thriller, jednorožce na obálku asi dávat nebudete. A růžovou nejspíš taky ne. I když… když tak o tom teď mluvím… Experimentů se vlastně nebojím, pokud mám pocit, že fungují.

Vaše knihy bývají napínavé a místy hodně drsné. Je pro vás při psaní důležitější samotné napětí, nebo to, co si čtenář z příběhu odnese po jeho dočtení?

Pro mě je zásadní to, abych vyprávěl příběh, který bude bavit mě samotného. A pokud bude, tak nějak počítám s tím, že by mohl bavit i širší čtenářstvo. Zatím se to naštěstí potvrzuje.

Kdybyste měl jednou větou přesvědčit čtenáře, aby si přečetli Mrtvé ženy, co byste jim řekl?

Nechte se vtáhnout do drsného světa brutálních případů, které vás sežvýkají a pak vyplivnou s tím, že si budete hned chtít přečíst další příběh s Hankem Giorgiem v hlavní roli.