Oldřich Suchý: Od temných povídek k hravé detektivce. Případ Y otevírá rodinný archiv z dob první republiky

V prvotině Legendy ukázal Oldřich Suchý nejen své nadání pro kultivovaný jazykový projev a pestrou slovní zásobu, ale i umění skvěle vystavět postavy a příběhy. Jeho další povídková sbírka s názvem Temné variace toto nadání už jen potvrdila. Nyní se autor pouští do nového žánru, kde spojuje humor s poctivou detektivkou. Inspirací mu byl rodinný archiv a postava jeho prastrýce Jana Novohradského.

Co vše ho při práci na knize inspirovalo, co má společného Agatha Christie a P. G. Wodehouse a jakou roli hraje v příběhu rodinná historie, se dozvíte v rozhovoru.

Na svém kontě máte již dvě úspěšné knihy, a to Legendy a Temné variace. Obě knihy obsahují žánrově temnější povídky. Co vás přivedlo na myšlenku napsat detektivní román?

Bylo to povídání se spisovatelem Martinem Vášou. Povídali jsme si v podcastu Dobré knihy o klasických detektivkách a já si cestou domů řekl, že bych nějakou mohl zkusit napsat. To jsem ovšem ještě nedomyslel, že je k tomu potřeba opravdu dobré logické myšlení. A já, nepolíben matematikou, mám s logikou tohoto typu docela problémy. Naštěstí mě zachránila spásná myšlenka na prastrýce Jana Novohradského, který se ve svých mladých letech zabýval nějaký čas řešením vražd a krádeží. Otevřel jsem tedy jeho archiv a z něj připravil materiál pro novou knihu.

Napsat román vyžaduje oproti psaní povídky detailnější práci a soustředění. Narazil jste při psaní na nějaké výzvy? Baví vás více variabilita povídek, nebo komplexnost románu?

Při práci na této knize se objevilo mnoho překážek. Nesouvisely ovšem nijak s formou. Jsem velký milovník povídek a nerad slyším, když někdo říká, že je rád nemá. Když si vezmete sbírku krátkých příběhů, dojde vám, že na vás autor vůbec nešetřil. V románu máte příběh jeden, možná tři, když započítáme nějaké ty boční motivy, ale třeba ve svých Temných variacích jsem předložil čtenářům hned třináct příběhů. Co by jiní využili na třináct samostatných knih, dal jsem já jako takové degustační menu všem k dispozici. Jsem přesvědčen o tom, že povídka může být komplexní jako román, jen to dělá v menším měřítku.

Jaký máte vztah k detektivkám? Máte nějaké oblíbené autory, kterým jste stejně jako v předchozí knize chtěl vzdát hold?

Jsem veliký milovník detektivky. Té klasické, britské. V dospívání jsem propadl Sherlocku Holmesovi a začal si prohlubovat znalosti o tomto žánru. Velmi brzy tak přišly na řadu dámy Christie, Sayersová a Marshová, následoval Simenon a Queen, Leblanc a Leroux, Poe… Mohl bych pokračovat ještě dlouho. Případ Y(psilon) sice není zamýšlen jako pocta někomu, přesto ho tak můžeme chápat. Kdybych se klaněl, tak právě zmíněným autorům, ale přidal bych k nim ještě P. G. Wodehouse, slavného britského humoristu.

O své novince Případ Y jste řekl, že jde o hravou detektivku. Jak se vám po temných a hororových příbězích psal odlehčenější text? Bavil jste se sám příhodami aktérů?

Jak už jsem říkal, zpracovával jsem případy svého prastrýce. On je tehdy zapsal a já je jen znovu oživoval. Při té práci jsem se bavil nesmírně. Bylo mi dobře v té předválečné době. Ale nutno říct, že jsem si ji rozhodně idealizoval. Žít tehdy muselo být docela jiné, než o tom dnes číst. Víte, já si prastrýce pamatuji jen velmi málo. Zemřel, když jsem byl ještě malý kluk. Nemám na něj žádnou pořádnou vzpomínku. Třeba jeho hlas je mi úplnou záhadou. Jistě mi něco říkal, ale já si ho nepamatuji. Teď bych si s ním přitom tak rád popovídal. Doufám, že by byl rád, že jsem se pokusil jeho dřívější slávu znovu oživit. Jen nevím, jestli by souhlasil s tím, že jsem věci, které on veřejnosti zamlčel, naopak do knihy vložil.

Jaké zajímavosti ze života vašeho prastrýce v knize najdeme?

Vlastně toho o prastrýci mnoho nevím. Z jeho deníků je zřejmé, že kdysi zažíval zlatá léta. Ne však na poli uměleckém, ale detektivním. Nikdy se neoženil a žil si svým, poněkud introvertním životem. Babička ho měla ve zbožné úctě, ale víc vlastně netuším. V knize jsem se snažil zmapovat právě jeho detektivní kariéru. Od úplných začátků, kdy můžeme říct, že zakopl o mrtvolu, po dobu jeho největší slávy. Nic z toho by se ale nestalo, kdyby se nespřátelil s poněkud podivným člověkem se sklony býti detektivem. To on prastrýce přesvědčil, jak alespoň stojí v zápisech, aby jejich společné eskapády zaznamenal a publikoval. Snad že byl tehdy zlatý věk detektivky, měli oba pánové skutečný úspěch. Bohužel pak přišla válka a věci se změnily.

Máte s Janem Novohradským nějaké další plány? Uvažujete například o detektivní sérii?

Raději si žádné plány nedělám. V knize je jen výběr případů, takže by se dalo rozhodně do archivu ještě několikrát zavítat, ale všechno záleží na čtenářích a jejich zájmu. V hlavě se mi nyní rodí docela jiná kniha, ale osud rozhodne, co se bude dít dál.

Naznačil jste, že obálka Případu Y má několik významů. Prozradíte alespoň některý z nich? Jak jste s obálkou spokojený?

Obálka je pro mne velkým a krásným překvapením. Asi by se nabízelo, že bude mít retro vzhled, ale tahle mi připadá nadčasová. Významů jsem na ní našel hned několik. Roli hraje už samotná barva i zvolené motivy květin. Ale rovněž objekt, ve kterém se nacházejí. A tady prozradím, že vidím umění, tedy prastrýcovo povolání, ale také zločin v tom, že je ten krásný objekt rozbitý. Navíc ho kus chybí, což zase čtu jako jistou tajemnost, neúplnost detektiva, kterou budou muset odhalit čtenáři sami.

Anotace slibuje hravou detektivku, v níž se mohou stát detektivy sami čtenáři. Co přesně si pod tím představit? Dostaneme možnost odhalit vraha dříve než hlavní postavy vyšetřovatelů?

Hned na začátku knihy se objeví takzvaná výzva čtenáři. Je to prvek, který sice mohou znát televizní diváci ze seriálu Hříchy pro pátera Knoxe, ale v tomto případě jde o inspiraci romány Ellery Queena (tahle postava, tolik důležitá pro detektivní žánr, je vůbec zajímavá, vydal by na vlastní knihu). Nicméně z prastrýcových záznamů vyplývá, že byl svým kolegou detektivem požádán, aby při zpracování jejich společných dobrodružství právě takovou výzvu přednesl i jejich čtenářům. Ten prvek se mi líbil, tak jsem ho v knize zanechal. Znamená to tedy, že než dojde k rozřešení záhady, čtenář je vyzván, aby se zamyslel a odhalil pachatele a jeho motivy a pak se teprve přesvědčil, jestli je stejně dobrý jako oba pánové, nebo zda se pletl.

Jak se těšíte na reakce čtenářů? Máte před oficiálním vydáním knihy obavy? Překvapila vás nějaká reakce čtenářů, kteří už měli možnost knihu přečíst?

Samozřejmě jsem zvědav, jak si kniha u čtenářů povede. Já mám tyto retro návraty rád, takže mi při její přípravě bylo velmi dobře. A ještě lépe při redakci. Doufám, že nejsem sám, kdo má rád staré časy. A pokud jste o reakci, tak odpovídám ano. Prastrýcův archiv mi pomáhalo třídit pár dobrých přátel a jedna kamarádka, Jana se jmenuje, když dočetla rukopis, volala mi s pláčem, že je jí líto, že už je konec. Nejprve mě trochu vyděsila, protože slzy nejsou to, co bych od humoristické detektivky čekal, ale když mi vysvětlila, že jí oba hrdinové přirostli k srdci tak silně, že jí nyní chybí, udělalo mi to velikou radost.

Kdybyste měl knihu Případ Y krátce představit čtenářům, jak byste ji popsal?

Líbilo by se mi, kdyby o ní jednou někdo řekl: Kdyby Agatha Christie napsala knihu společně s P. G. Wodehousem, byla by to právě tato. Je to velmi troufalé, ale myslím, že té knize to odpovídá. Je to klasická nekrvavá detektivka a je v ní mnoho humoru a lehkosti. A také elegance, která k té době, kdy se odehrává, rozhodně patří.