Čas od času mám nezvladatelné nutkání někomu pomoci – staré paní s nákupem,  mamince s kočárkem do schodů, pána na vozíčku vytlačit do kopce… Nejsem žádný Mirek Dušín a tak se dobrovolně přiznávám: nestává se to tak často, rozhodně nemám závazek udělat každý den dobrý skutek, ani si neznačím červeně v kalendáři splnění úkolu.

Ráda pomůžu

A zrovna dneska mne cestou do práce jedno takové nutkání potkalo. Potkalo mne v podobě slepého muže. Ptal se, jak se dostane do jedné vzdálenější ulice. Protože se muselo jít přes rušné ulice a hlavně to bylo mým směrem. Nabídla jsem se jako doprovod.

Jen tak nespěchat

Nabídla jsem své rámě, pán se „zadal“ a vydali jsme se vstříc osudu velkoměsta. Cestou jsme si povídali, tedy povídali…, on povídal a já vedle funěla jak lokomotiva, která přemýšlí, jestli už nepatří do starého železa. Občas jsem jen hlesla, před námi je koš, musíme trochu doleva, pán před námi se courá. Když jsme prosvištěli kolem mé práce, pán se zeptal, jestli mne moc nezdržuje. Utřela jsem pot z čela, odfoukla páru, která ze mne stoupala a hlesla, že ne.

Na shledanou

Když jsme došli až k domu, kam pán potřeboval, pěkně jsme se rozloučili. Pán poděkoval, že jsem laskavá a milá. Jestli laskavá a milá, to nevím, ale rozhodně uřícená. Cestou zpět k práci jsem jen zhluboka oddychovala a dokonce jsem se i vzdala svého rituálu – koukání snad do každé výlohy po cestě a dlouhého stání před pekárnou a cukrárnou, kde se pokaždé rozhoduju, co dobrého bych si na posledních pět minut cesty koupila dobrého.

Asi přemýšlíte, jak se mi tato pomoc vyplatila? Přišla jsem do práce snad poprvé opravdu včas a zrovna jsme měli „návštěvu“ šéfa šéfů, takže jsem vypadala jak vzorný zaměstnanec. A to se přeci vyplatí, ne?

Hezký den všem!

Líbilo se? Dejte o článku vědět ostatním: