Po stopách UNESCO v Itálii: Uměním nabitá Florencie, na kterou den nestačí

Sedmý den cestování po italských památkách jsme zavítali do Florencie. Florencie se v mnoha směrech podobá Praze: do centra musíte tramvají, jezdí tu kočáry tažené koňmi jako na Staromáku, a snaží se vás tu oškubat skořápkáři…

Na návštěvu Florencie jeden den rozhodně nestačí

Ale když už nemáme jinou možnost, tak ať vidíme co nejvíc. Z parkoviště pro autobusy se jede tramvají asi 20 minut do centra. Na Piazza del Duomo je slavná katedrála Santa Maria del Fiore, dominanta města, která nesmí chybět na žádné pohlednici. Kdo měl na škole Dějiny umění, vzpomene si na Brunelleschiho a že pracoval na ohromné kopuli, a hned vedle je Giottova zvonice. Do všech těchto komplexů si můžete koupit vstupenky, tzv. Giotto-pass. Ve Florencii padají slavná jména jak karty v mariáši, ne nadarmo je to kolébka renesance a historické centrum je v seznamu UNESCO už od roku 1982.

Kdo opravdu touží vidět na vlastní oči originály slavných obrazů a soch, může navštívit proslulé Gallerie degli Uffizzi (29 €, kde visí Leonardo, Botticelli, Rubens, Raffael Santi, Caravaggio…) anebo Gallerie dell´Accademia, kde je originál sochy Davida od Michelangela. Komu ale stačí jen Davidova kopie, tak ta stojí na Piazza della Signoria hned před Palazzo Vecchio, tedy Starým palácem. Tam sídlil rod Medici, než jim začal vadit smrad jdoucí ze Starého mostu, a své sídlo přestěhovali. Medicejští jsou sice proslulí svými travičskými aférami, ale obrovský dopad mělo hlavně jejich mecenášství a podpora umělců…

Celé historické centrum je zaplavené lidmi

Toho využívají i různí trhovci a šmejdi, každou chvilku někdo rozbalí na zemi velké reprodukce florentských panoramat a před příchodem strážníků je zas bleskově schová. Cena dohodou. Dokonce tu byli i skořápkáři, fenomén, o kterém jsem si myslela, že už vymřel v devadesátkách…

Kdo si chce trošku odpočinout od shonu a davů – a má interní informace – ten objeví nedávno zrekonstruovanou veřejnou knihovnu v bývalém klášteře Oblate, kousíček od Dómu. V druhém patře knihovny je nejen kavárna, vzdušná studovna, ale hlavně utajená vyhlídka na střechy katedrály.

Florencie je samozřejmě také plná kostelů

Po týdnu zírání na kostely už kdekdo může mít alergii, ale přesto: San Lorenzo je opět od Brunelleschiho, Santa Croce uchovává náhrobky slavných. Až zpětně jsem však zjistila, že basilika Santa Croce má jméno i v kožařském průmyslu. Už od středověku se v oblasti zpracovávala kůže, a po 2. světové válce františkáni založili školu zpracování kůže, aby váleční sirotci našli uplatnění. Nyní je tahle škola prestižní značkou a v části basiliky má prý i showroom. To spojení je fascinující, škoda že jsem to nevěděla tehdy na místě. Je pravda, že všude v oblasti Toskánska jsou obchody s koženými kabelkami, včetně Florencie. Pro nezkušené turisty je ale obtížné rozlišit, co je pravé a co padělky…

A snad jedině ve Florencii narazíte i na obchody s luxusním papírnictvím. Florentská tradice mramorování papíru je pojem, stejně jako jejich ruční papír a proslulá tiskárna. Ale my běžíme dál. Zbývá nám další kostel, Orsanmichele, který se vymyká tím, že původně to byla sýpka na obilí, teprve potom ji předělali na kostel. Aby ale místní prosili davy turistů, jsou kostely zpoplatněny, musíte dovnitř opravdu hodně chtít… Za rohem od „sýpkostela“ je aspoň prase pro štěstí, bronzová socha divočáka, jehož pohlazením rypáku si prý zajistíte když ne štěstí, tak aspoň návrat do Florencie (podobně jako se hází mince do fontány Di Trevi v Římě…).

Ponte Vecchio je dalším symbolem Florencie

Je jedním z nejstarších mostů přes řeku Arno, je z 14. století a původně na něm měli stánky řezníci. Nyní tam kralují zlatníci a nejsem si jistá, jestli si tam někdo něco opravdu kupuje. Most je krásný hlavně zvenčí, ze břehu, kde jsou vidět ty převislé obchůdky, kterými je místo proslulé. Vevnitř jsou jen mraky lidí, proudících sem a tam, ani nepoznáte, že jste na mostě.

Na druhém břehu je město klidnější, ale i tam se dá leccos vidět. Především Palazzo Pitti, což bývalo nové sídlo rodu Medici, dnes je tam galerie. Návrh stavby opět Fillipo Brunelleschi. Můžete si koupit lístek do galerie, anebo jen do zahrad za palácem.

Zahrady Boboli

Zahrady Boboli jsou pojem v oblasti zahradní architektury. Nečekejte ale květinové záhony, zahrady jsou spíš soustavou cestiček, živých plotů, fontán a rafinovaně umístěných soch. Trochu připomínají zahrady ve Versailles. Stoupají do svahu nad palácem, celé město tak máte jako na dlani. Můžete posedět na lavičce, pozorovat ještěrky a kačeny v kašně, kochat se výhledem, sníst si svačinu. Pauza za 10 € se nakonec nečekaně odehrála v další lokalitě UNESCO, Zahrady Boboli jsou součástí celku „Vily a zahrady Medicejských v Toskánsku“ od roku 2013. Měli jsme jen hodinku, a tak nestihli projít všechny části zahrad, už se zas metelilo dál. Kdybychom ale tušili, jaké zklamání nás čeká, zůstali bychom v zahradách.

Centrální tržnice, Mercato Centrale

Dalším bodem byla Centrální tržnice, Mercato Centrale. Železná konstrukce připomínající Pražské Hlavní nádraží nebo tržnici v Budapešti. Přízemí však v týdnu zavírá už v 15:00, což nás dost zaskočilo. Naštěstí zůstává ještě první patro, kde jsou restaurace. Pokud však někdo v tržnici očekává lidové ceny, bude nepříjemně překvapen. Centrální tržnice tu není od toho, aby nabízela obyčejné jídlo, tahle je, aby turisty ohromila gurmánskými zážitky. Takže si tu můžete nechat ukrojit steak a připravit ho přímo před očima. Ale na klidný odpočinek to moc není. Navíc je tam horko a lehká klaustrofobie.

Venku bylo líp a kolem tržnice opravdové trhy se záplavou kabelek, tentokrát od samých Indů. Italové na sociálních sítích varují, že jde o padělky z Bangladéše. Takže i když jste hrdí, jak dobrou cenu jste tam usmlouvali, až doma zjistíte, že to vlastně ani není „pravá florentská kůže“…

Nakonec se ukázala jako dobrodružství i cesta zpátky tramvají. Vpodvečer totiž cestuje z centra na okraj velká spousta lidí – linka T1 tak spíš připomíná tokijské metro. Do prvních dvou tramvají jsme se prostě nevešli. A i když jsme měli jízdenky, nebyla šance procpat se davem, abyste si je označili. Což je problém ve chvíli, kdy přistoupí revizoři, které takový detail nezajímá. Pokuta za jízdu načerno je drastických 40 €, což je opravdu hodně, zvlášť poslední den. Jízda zpátky se tak stala adrenalinovým zážitkem, dalším z řady ve městě, které je na zážitky neskutečně bohaté. Některé se budou pamatovat líp, jiné hůř, ale ta cesta tramvají, namačkaní jak sardinky…

První díl: Ferrara, Bologna
Druhý díl: Ravenna a San Leo
Třetí díl: San Marino, Rimini 
Čtvrtý díl: Arezzo a Montecatini Terme
Pátý díl: Siena a San Gimignano
Šestý díl: Pisa a Lucca