Právě mu skončila první divadelní sezóna po škole. Už byl Karlem Hynkem Máchou, bezejmenným vojákem i klubovou zpěvačkou, na vysněnou roli zatím čeká. Co si myslí mladý herec o svém povolání, kde se vzala touha hrát, a co ho žene do další práce, na sebe prozradil Václav W. Kraus.

inscenace-Klec-Divadlo-v-Celetne
Simonetta v inscenaci Klec (Divadlo v Celetné). Foto: archiv divadla

Skončila ti první divadelní sezóna po absolvování Vyšší odborné školy herecké. Jaká byla?

Byla rozhodně zajímavá. Definoval bych to tak, že první sezóna je taková utvrzující, buď u hraní zůstaneš, nebo ne. Je spoustu herců, kteří vyrazí ze školy a nemají vůbec nic. Musejí začínat úplně od začátku, probojovávat se. Proto jsem moc rád, že jsem do první sezóny už nastupoval s několika nazkoušenými rolemi. A během ní jsem dostal další práci, potkal jsem i spolek Kašpar a Divadlo v Celetné, což je pro mě velká čest. A myslím, že tím pádem byl rozjezd o něco snadnější.

Samozřejmě rozumím tomu, že první dvě, tři sezóny na volné noze bývají hodně těžké a je třeba s tím počítat. Věděl jsem, že nebudu rozhodně hrát dvacet večerů v měsíci. Byla to zkušenost k nezaplacení, ustát a vydržet, když nepůjde všechno podle mých představ. A to, že jsem to zvládl, mi ukázalo, že divadlo je opravdu moje cesta. Na každé představení se těším, nemohu se dočkat, až budu zase v divadle. Chtěl bych také poděkovat všem lidem, kteří tu mou první sezónu vlastně uskutečnili.

A kde tě mohli diváci v první sezóně vidět?

V Žižkovském divadle Járy Cimrmana jsem s 3D company nazkoušel německou divadelní grotesku Případ zborcené páteře. S Divadlem Puls jsem hrál v Rock Café v divadelním projektu WTF z pera Natálie Kocábové a vánočním speciálu Hrozinka v čaji. A ve druhé polovině sezóny jsme s Divadelním spolkem Kašpar v Divadle v Celetné nazkoušeli komedii Klec.

Pocházíš ze zcela nedivadelnické rodiny. Kde se zrodil nápad jít studovat herectví?

Vždycky jsem se těšil, až na tuhle otázku budu moci odpovídat. Velmi se mi líbí, když všichni říkají, jak chodili do dramatického kroužku, toužili po hraní odmala a málem chtěli být herci už v děloze. Já jsem taky chodil na základní škole do dramatického kroužku, ale pro herectví jsem se jednoduše rozhodl.

Jednou jsme seděli s kamarády na pivu a řešili, co kdo bude po střední škole dělat. Probral jsem svoje možnosti – s ekonomickým vzděláním bych se mohl stát inženýrem a sedět v teplé kanceláři, ale to bych se unudil k smrti. Pracovat manuálně bych asi taky mohl, ale bůhví, co by na výrobky řekli zákazníci. Takže jsem se asi na třicet vteřin zamyslel a, vůbec nevím proč, prohlásil, že zkusím hereckou školu. A tady jsem.

vaclav-werner-kraus-02
Václav W. Kraus. Foto: archiv herce

A co na rozhodnutí říká tvoje rodina? Podporují tě, jezdí na představení?

Ano, mám jejich plnou podporu a na představení jezdí vzorně, dokonce ne jen na premiéry nebo derniéry. Samozřejmě, když jsem prvně oznámil, že půjdu studovat herectví, reagovali asi jako každá rodina. Je známo, že na herecké školy se hlásí množství lidí a berou jen zlomek. Báli se, že by se mi sen mohl velmi rychle rozplynout, a i kdybych dostudoval, nemusím se vůbec uchytit. Takže byli ze začátku skeptičtí, ale postupně mi začali věřit a skutečně mě podporují.

Měl jsi již během studia možnost okusit práci v kamenném divadle?

Okusil jsem práci ve velkém i menším kamenném divadle, za což děkuji Martinu Vokounovi. VOŠka má svoje divadlo – Pidivadlo, které považuji za kamennou scénu. Tam jsem měl poprvé možnost si zahrát. A mou první zkušeností s prací ve velkém kamenném divadle bylo zkoušení inscenace Červený a černý v Divadle A. Dvořáka v Příbrami, v režii právě Martina Vokouna.

Zajímavé je, že teprve ve chvíli, kdy člověk stojí na velkém jevišti, si uvědomí, že tě škola sice naučí technickým základům, ale až skutečná práce v divadle tě donutí jinak pracovat s hlasem, dynamikou, manipulovat s rekvizitami. Moje role byla sice malá a němá, ale stejně jsem musel vyjadřovat emoce mimikou tak, aby mě bylo vidět i v poslední řadě. Hrál jsem vojáka, který něco prožil a něco sděluje, přeneseně jsem představoval jednu polovinu smrti, a musel jsem hrát tak, aby to divák pochopil. Považuji tuto zkušenost za základní kámen, díky kterému jsem zjistil, jak se chovat na velkém jevišti.

Znamená to tedy, že čím větší divadlo, tím těžší herectví?

Rozhodně jiná technika. Na malých scénách si herec může dovolit trochu kopírovat filmové, čili minimalističtější herectví, protože tam je vidět všechno, i ten nejmenší pohyb tváře. Na velkém divadle se všechno (gesta, mimika) zvětší. Herec si musí podle velikosti divadla zvolit i techniku hraní tak, aby byl vidět a slyšet, a přesto zůstával pro diváka uvěřitelným.

Mimo kamenná divadla spolupracuješ i s různými divadelními spolky na různých projektech. Co tě na této práci baví?

Myslím si, že tohle je otázka především pro herce, který už odehrál v kamenných divadlech minimálně třicet let, protože by se jistě dokázal vyjádřit lépe. Ale pro mě taková práce představuje svobodu.

Kamenné divadlo (mezi něž samozřejmě počítám i Žižkovské divadlo Járy Cimrmana a 3D company) musí v dramaturgii myslet na návštěvnost a zájem diváků. Ale ty malé nezávislé spolky a divadla dávají možnost vyzkoušet různé formy. Mohou víc experimentovat s prostorem, spojit činohru s filmovými dotáčkami, jako to bylo například v projektu WTF. Mohou vytvořit i něco, co se odehraje jen párkrát a pak se stáhne. A člověk se na tom hodně naučí.

Takové spolky hrají spíše v menších prostorech a tím pádem může herec hrát civilněji. Mně třeba zkoušení WTF pomohlo, když jsem pak natáčel Ordinaci v růžové zahradě. Pochopil jsem, že když zvládnu hrát pro menší množství diváků, které mám metr od sebe, nemusím být nervózní ani na kameru. Takže je to dobrá škola a svoboda pro mě jako herce, ale i pro celý tvůrčí tým.

Hrozinka-v-caji-Divadlo-Puls
Barman v inscenaci Hrozinka v čaji (Divadlo Puls). Foto: archiv divadla

Chodíš se dívat na kolegy do jiných divadel? Jsou ti inspirací pro vlastní práci?

Chodím. Asi ne zas tak často, jak bych mohl, ale snažím se určitě stíhat každou premiéru kolegů, s nimiž jsem hrál. Samozřejmě chodím i na kolegy, s nimiž jsem ještě nehrál, právě proto, že každá herecká práce je inspirací. Pro mě jsou velkou inspirací právě ti starší kolegové, kteří už mají něco odehráno. Myslím, že by to tak mělo být u každé nové herecké generace. Jenom pozorováním hereckých technik těch, co hrají už déle, máte šanci osvojit si základy i pochytit různé fígle pro svou vlastní práci. Ty základní techniky, gesta, vystupování, se nevědomky předávají z generace na generaci, jen je třeba si jich všímat.

Když vidím na jevišti kolegu, ať už ho znám nebo neznám, a po poslední oponě si řeknu, že vůbec nevím, jak bych jeho roli zahrál, je to největší pochvala, kterou dokážu dát. A řekl bych, že to tak mají všichni, jen to nikdo neřekne nahlas, protože zlaté pravidlo platí, že každý herec by kolegovu roli zvládl lépe. Jakmile ale zjistím, že to bylo tak dobré, že vůbec nevím, jak bych to zahrál já, tak je to pro mě geniální výkon.

Zatím jsi na volné noze. Vyhovuje ti to, nebo by tě více lákalo stálé angažmá a proč?

To je snad nejstarší otázka na herce, která existuje (smích). Ať se zeptáš člověka v angažmá nebo na volné noze, řekne, že to má výhody i nevýhody, a nikdy nevíš, kde je střed. A vlastně ani to, co by ti víc vyhovovalo. Lákalo by mě mít angažmá, protože bych měl možnost něco budovat, tvořit společně se stále stejnými lidmi. Když se to totiž opravdu povede a soubor si vzájemně sedne, vzniknou dobré inscenace. Vždycky mě taky fascinovalo, když se nějakému souboru vede tak dobře, že se z něj stane bezmála kult, něco, na co diváci napořád vzpomínají a čeho chce být každý herec součástí. Zároveň je angažmá taky možnost se vyhrát, protože herec si vyzkouší malé i větší role, hodně se naučí.

Výhodou práce na volné noze je šance vybírat si jen ty inscenace nebo projekty, které mě opravdu zajímají, a chci se jich účastnit. A myslím, že výhodou je i šance se svědomitěji připravit na každou roli, protože na volné noze má herec většinou víc času na každou práci. A krásné je taky to, že můžete vystřídat několik divadel, poznat rozličné způsoby práce, obrovské množství lidí a také různé přístupy. Zahrajete si v divadlech, kam byste se jinak možná nedostali. Ale jak je vidno, nejsem vyhraněn tak ani tak.

O divadle mluvíš s láskou. Znamená to, že se chceš věnovat pouze divadelnímu herectví nebo by tě zajímala i práce pro televizi či film?

Pripad-zborcene-patere-3D-company
Kruse v Případu zborcené páteře (3D company). Foto: archiv divadla

Samozřejmě, že by mě zajímala, a nejen proto, že je to i finančně lákavé (smích). Zajímala by mě jak dlouhodobá práce na seriálu, tak i nějaký pořádný dramatický film. Seriál dává šanci poznat práci s různými režiséry a tvůrčími týmy v relativně krátkém časovém období, jelikož u seriálu není nikdy času nazbyt. A film bych si vyzkoušel, protože tam má herec možnost, díky předem známému vývoji děje, si tu postavu vybudovat, vystavět v sobě příběh a pak ho dobře odehrát. Ale ani jedno pro mě není prioritou. Pravdou zůstává, že jsem šel do herectví především kvůli divadlu, konkrétně činohře. Ta mě oslovuje nejvíc.

Máš nějakou vysněnou roli, které by ses chtěl zhostit, či bereš každou roli jako příležitost?

Každá nová role je pro mě výzva a možnost naučit se něco nového. Do každé role herec ale nastupuje i se vším, co už má za sebou, co prožil a v jaké životní situaci se právě nachází. To všechno ho při práci ovlivňuje. Každá role je tedy unikátní. Mojí vysněnou rolí je Osvald v Přízracích, protože ta postava mi přijde geniální. A vůbec bych si rád zahrál v nějaké Ibsenově hře.

Když se učíš novou úlohu, máš ji spojenou s hudbou, výtvarným uměním či něčím podobným? Co tě v životě i při práci inspiruje?

Jakmile už jsem v procesu zkoušení, tak mi hodně pomáhá scéna. Když už se mohu pohybovat v prostoru, vytváří se mi role lépe. Ale mým specifikem je, jak mi říkali už profesoři na škole, že jsem strašný pozorovatel. Sleduju lidi a beru si z nich všechno, co je nějakým způsobem zvláštní a zajímavé. Pravdou je, že každá moje postava byla doposud vytvořena podle někoho, koho jsem měl kolem sebe. Ale dělám to víceméně nevědomky.

Třeba když jsem dělal Kruseho v Případu zborcené páteře, vložil jsem do něj prvky nebo nuance z chování jedné mé blízké osoby. Ta mi po představení řekla, že se v postavě viděla a je velmi ráda, že jsem jí vykradl přesně v jejích nejhorších životních momentech. Ale takhle nějak pracuju. Reálně si spojím postavu s někým kolem sebe a vtisknu jí něco z toho daného člověka.

A pak je taky důležité umět partneřit s kolegy, s nimiž člověk zkouší.

A teď něco, nač se tě jistě ptá skoro každý. Co znamená W ve tvém jménu a kde se vzalo?

vaclav-werner-kraus
Václav Werner Kraus. Foto: archiv herce

W znamená Werner a je to moje druhé křestní jméno. Je vlastně kompromisem mezi mými rodiči, Václava jsem dostal od své české maminky a Wernera od německého otce. Než si na to lidi zvykli, skoro každý si myslel, že je to moje druhé příjmení a strašně se divili, proč mám dvě jména.

Až do konce střední školy jsem ho vůbec nepoužíval, ale po příchodu na hereckou školu jsem velmi záhy pochopil, že se budu muset nějak odlišit. Krausů je hrozně moc, nikdo si nepamatuje, kolik dětí má Jan Kraus, takže vás s ním každý automaticky spojuje. Proto jsem využil toho, že mi rodiče dali dvě křestní jména a začal jsem používat i ono W. nebo Werner. A líbí se mi, že díky tomu si mě diváci i kolegové snadněji zapamatují, protože mít dvě jména je neobvyklé.

Ale nejen prací živ je člověk. Co tě baví, když nemusíš vůbec nic?

Všeobecně rád sportuju, ale na prvním místě je chůze. Velmi rád chodím po Praze, je to pro mě největší relax a zároveň zábava. Procházkami po Praze se toho člověk hodně dozví, uvidí i místa, kam by se jinak nedostal. Navíc si chůzí neskutečně vyčistím hlavu. Mimoto rád skládám písničky a hudbu, u toho se člověk zase může vypsat z konkrétní životní situace a odpočinout si.

A když mám šanci a opravdu den volna, zalezu si do postele s horou filmů, vypnu a jen si užívám filmového maratonu.

Divadelní prázdniny jsou v plném proudu. Co očekáváš od nové sezóny a kde tě diváci mohou vidět?

V tuhle chvíli bych všechny rozhodně pozval do Divadla v Celetné na komedii Klec, která je neskutečně vtipná, povedená a doufáme, že bude i nadále stejně divácky úspěšná, jako byla v uplynulé sezóně. Máme radost, že diváci chodí a baví se. Takže na Klec určitě přijďte.

A co přinese nová sezóna? To je zatím ve hvězdách. Na divadle je ale krásné, že se situace může z minuty na minutu změnit. Možná, že až tenhle rozhovor vyjde, tak už budu vědět víc. Už nyní se nějaká práce rýsuje a domlouvá, ale jelikož nemám nic potvrzeno (samozřejmě patřím mezi pověrčivé herce), nebudu nic jmenovat, abych nezakřikl.

Divadelní sezóna trvá obvykle deset měsíců, a nám hercům to někdy přijde jako deset let. A ono se toho za deset let dá stihnout docela dost. Takže uvidíme, co ta nová přinese.

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu krásné herecké práce a spokojených diváků.

Medailonek

Václav Werner Kraus se narodil v roce 1993. Vyrostl v Plzni a vystudoval zde Sportovní a podnikatelskou střední školu tamtéž. Je absolventem Vyšší odborné školy herecké v Praze, kde ho herecky vedli Petra Johansson a Martin Vokoun. V současné době žije v Praze, je na volné noze a svobodný.

Share Button

Čtěte také: