V minulém článku jsem popsal naši cestu zpět do vlasti po západním pobřeží Itálie, ze které jsme odbočili na jedno nečekaně krásné místo (kaskády Saturnia), podepřeli šikmou věž v Pise a poznali „krásy nočního života“ v jednom kempu u přístavu La Spezia. Dnes se podíváme na krásné skalnaté pobřeží a přesuneme se až k jezeru Lago di Garda.

Jak jsem předeslal v minulém článku, pobyt v kempu „Senato Park“ měl přece jen jednu výhodu – naši sousedé – holandsko-ruský pár – nám doporučili, abychom se při našem putování zastavili v Cinque Terre (v plánu jsme to původně neměli), což je skalnaté pobřeží na severozápadě Itálie, na tzv. Italské riviéře. Tento národní park v regionu Ligurie je od roku 1997 součástí světového dědictví UNESCO, a myslím, že právem.

Už příjezd do těchto míst nemůže nechat žádného fotografa (a nejen jeho) v klidu. Z vysokých skalnatých kopců, porostlých nízkými keři, vidíte na sytě modré moře, kde jako dětské hračky plují malé bílé plachetnice a jachty. V kamenitých sedlinách se nachází půvabná terasovitá městečka, rozesetá zde jako vlaštovčí hnízda. Celou oblast protíná dole železniční trať, kde vlaky projíždějí četnými tunely a zpevněnými náspy těsně u moře. Mít více času, byl by výlet takovým vlakem velice zajímavý.

Celkový pohled na moře z vrcholku kopců
Celkový pohled na moře z vrcholku kopců

Pokud by se člověk chtěl podívat autem do některého z pěti městeček (Cinque Terre se překládá do češtiny jako Pětizemí), musí tam sjet ze silnice vedoucí po hřebenech kopců (Strada Provinciale delle Cinque Terre). A to velice opatrně. Autem totiž sjíždíte po úzkých a ostrých serpentýnách, přičemž většinu úseku je silnice široká pouze na jedno auto. Vyhýbat se tam byť jen s malou dodávkou, k tomu být obklopen cyklisty a pěšími turisty, je ten správný řidičský adrenalin. Ale užije si ho i pasažér na místě spolujezdce (na tzv. sedadle smrti), to když kouká přes chabá svodidla na ten sráz pod sebou a představí si, co by nás čekalo, kdyby se utrhla krajnice.

Samozřejmě to tam s parkováním není nijak jednoduché (pokud tam člověk popojíždí vlakem, je asi mnohem svobodnější). Ale když už se to povede, můžete se projít typickými úzkými uličkami, kde se to jen hemží prodavači různých suvenýrů a malebnými hospůdkami, kdy nevíte, ve které se usadit dřív. Když dojdete až na konec městečka (v našem případě Riomaggiore), můžete se ocitnout na prosluněné terase, ze které je výhled na okolní skály, spadávající do modrého moře. Místo, kde by se rovnou mohla natáčet nějaká romantická scéna se zamilovaným párem, vyznávajícím si lásku při západu slunce.

Terasa
Terasa

Městečka nejsou silnicí propojená, a tak pokud byste se chtěli přesunout do jiného skalního sídla, musíte po serpentinách vyjet zpět nahoru a poté se znovu spouštět k moři, z jiného kopce. Když jsem viděl, jak je přítelkyně z těch zatáček strachy zelená, raději jsem to vzdal… Během jízdy po horní silnici mě překvapilo, kde všude lidé zaparkují, aby poté mohli sejít určitě nějakých 400 uzoučkých schodů dolů k moři a hlavně – poté vystoupat zase zpátky k autu. Ale co by člověk pro koupel v tak krásném místě nepodnikl, že.

Odpoutali jsme se definitivně od moře a zamířili na sever. Zde se ukázalo, že je nutno v navigaci opět zapnout jízdu po dálnici. Severoitalské hory jsou sice pěkné, a když jsou tam běžně široké silnice, jedno šplhání do kopce a z kopce úplně stačí, zvláště když musíte jakžtakž dodržovat stanovený itinerář.

Italské dálnice jsou vůbec velice svérázné. V tak hornatém prostředí se s tím stavitelé nepárali a střelili prostě dálnici skrz krajinu stylem „tunel – most – tunel – most“. Na spoustě míst je tak maximální povolená rychlost 80 km/h. Ono není divu, když si představíte, že vyjedete z tunelu do ostrého slunečního světla, přičemž si uvědomíte, že jste stovky metrů nad zemí, na kroutícím se viaduktu na vysokých pilířích, přičemž řízení nejvíc připomíná jízdu na klopené dráze.

Dálnice, klopené zatáčky
Dálnice, klopené zatáčky

Příjezd k jezeru Lago di Garda nelze přehlédnout. Blížili jsme se tam v neděli odpoledne, a cestou míjeli mnohakilometrové kolony rekreantů vracejících se odtamtud domů. Klasický obraz našich nedělních odpolední na silnicích… Zpočátku jsme se plácali do dlaní, jak jsme dobří, že jsme nezvolili náš odjezd právě v tuto dobu (zamýšleli jsme u jezera strávit tři noci), ale kolonám jsme stejně nakonec neušli. Když jsme sjeli z hor ke známému letovisku Riva del Garda (plánovali jsme postupně jezero objet celé, proto jsme začali ze severní strany, kteroužto jsme ho chtěli později také opustit), doprava značně zhoustla i v našem směru, místy jsme stáli. Přesun po pobřežní, sice krásné, ale zalidněné silnici v tuto dobu opravdu nebyl nijak snadný a plynulý.

Zhruba po hodině popojíždění dostala přítelkyně (jak se později ukázalo) prozíravý nápad, abychom někde zaparkovali, vykoupali se, navečeřeli, a poté zkusili pokračovat dál po silnici a hledat vhodný kemp. Těch je samozřejmě na pobřeží tohoto největšího italského jezera (rozlohu má téměř 370 km čtverečních) spousta, ale my už nechtěli spát ve stanu, chtěli jsme si pronajmout nějaký bungalov nebo karavan.

Příjezd do Lago di Garda
Příjezd do Lago di Garda

Zhruba za dvě hodiny, kdy už jsme byli vykoupaní a nasycení, kolona skutečně téměř zmizela, a tak jsme mohli zvolna po běhu pokračovat dál a hledat vhodné místo, kde bychom se na tři dny usadili. Nakonec jsme našli jeden takový kemp, kde pronajímali karavany. Správce jsem vyrušil od večeře na terase kancelářské budovy, nicméně celkem ochotně mě naložil do golfového vozíku a jeli jsme si prohlédnout nabízený přívěs. Stále mi nechtěl sdělit taxu za noc a za chvíli jsem pochopil proč. V tomto terasovitém kempu (samozřejmě s výhledem na jezero, jak jinak) měli totiž karavany různého stáří a různého stavu. Správce nejdříve karavan prohlédl, zjistil, co funguje a co nefunguje (hledání hlavního jističe mu chvilku trvalo) a podle toho stanovil cenu.

Za čtyřicet euro na noc jsme tedy měli celkem průměrný přívěs. Ani starý, ani nový. K němu byla přistavěná jednoduchá kovová veranda s přístřeškem a podlážkou, na které stála lednice (dovnitř by se nevešla) a plastový zahradní nábytek. Vevnitř jsme měli kromě dusného vedra i vařič a malou koupelničku. A samozřejmě neodmyslitelný bordel, to když po několika dnech cestování vybalíte všechno z tašek.

Lago di Garda (česky Gardské jezero) je velice oblíbenou turistickou destinací. A to i zde v Čechách, protože to sem není příliš daleko. Např. z Prahy je to něco přes sedm set kilometrů, což představuje zhruba sedm a půl hodiny jízdy (podle Google Maps). Kromě koupání v příjemně osvěžující chladné vodě, je zde nepřeberně možností využití volného času. Lidé sem rádi jezdí kvůli výstupům na až 2 000 m vysoké hřbety hor, kde si mohou vybrat z turistických tras různých délek a obtížností, neméně populární je to tu i mezi cyklisty. Vyznavači tohoto stále populárních horských kol se mohou vydat buď na náročnější horskou trasu, nebo jen tak zvolna se projíždět podél úzkých, oblázkových pláží.

Pláže u Lago di Garda
Pláže u Lago di Garda

K tomu návštěvníci najdou – jak už je v Itálii zvykem – všude příjemné kavárničky a restaurace, neskutečný večerní poklid, kdy se často nad jezerem tvoří (i v létě) mírný opar, ve kterém můžete pozorovat líně plovoucí rybářské loďky. I v pozdní noční hodinu lze sedět venku, užívat si třeba klidného kempu, kde slyšíte pouze zvuk cikád a pozorujete mihotající se světélka na druhém břehu (více než 51 km dlouhé jezero má na šířku i 17 km).

Pokud se vám nechce šlapat do kopce, můžete využít kabinovou lanovku na Monte Baldo (2 218 m n. m.). Budete k tomu potřebovat trpělivost při čekání v dlouhé frontě a také trochu štěstí, aby to hezké počasí, díky kterému se potíte ve frontě, vydrželo až na vrchol hory. Já takové štěstí neměl. Nastoupil jsem (přítelkyně jet nechtěla a zvolila raději pláž) zpocený do kabinky, tam jsem se ohřál ještě trochu více, abych pak vystoupil v horní stanici (ve výšce 1 750 metrů), která se již mezitím stihla zahalit do mraků. Netřeba podotýkat, že teplota značně opadla, zato větru přibylo.

S pomyšlením, že nemám sebou žádnou bundu a s otázkami, kdy se asi dostaví nachlazení, jsem udělal alespoň pár záběrů, ale bylo mi jasné, že nemá cenu slunce vyhlížet. Při čekání na zpáteční cestu lanovkou jsem si tak alespoň mohl prohlédnout několik panoramatických fotek, které zde byly turistům drze vystaveny na odiv, aby si dotyční smolaři mohli alespoň prohlédnout, jak to tu vypadá a co mohou vidět, kdyby bylo hezky.

Když už se vyskytujete poblíž lanovky na Monte Baldo, jste v městečku Malcesine, a byla by škoda nenavštívit nedaleký hrad. Castello Scaligero, jak se v italštině jmenuje, je sídlo s opevněním ze 13. století a starou středověkou věží. Za pár euro na ní můžete vystoupat a kochat se výhledem na krásné panorama, ve kterém kontrastuje modrá voda jezera, které obklopuje 158 km dlouhé pobřeží, většinou poseté sytě zelenou pobřežní vegetací, smíchanou s barevnými domky, loďkami a slunečníky.

Pohled z hradu v Malcesine
Pohled z hradu v Malcesine

Pochopitelně by zde mohl člověk strávit čtrnáct dní a stále by bylo co dělat, co objevovat. Po třech dnech jsme se celkem brzy ráno vydali dále na jih. Chtěli jsme se podívat do 60 ha velkého parku Sigurta (neleží přímo u jezera, ale o pár kilometrů jižněji), což jsou takové menší Průhonice a ještě menší Versailles (pro srovnání – Průhonice zabírají 200 ha a jejich francouzský kolega 800 ha). Hlavně dámy zde budou jistě obdivovat množství krásných, plně kvetoucích květin, upravené trávníky a keře, jezírka a stromy. Kdo by se nechtěl po parku pohybovat pěšky, může si za hodinovou taxu pronajmout zelený golfový vozík, opatřený dokonce stylovou GPS. Tomu jsme nemohli odolat, a tak pro mě, jako pro chlapa, bylo nakonec největším zážitkem z tohoto parku řídit ten vozík. Jen jsme litovali jakousi skupinku, která vozíky nechala poblíž jednoho trávníku a šla obdivovat kytky, načež se poblíž jejich vozidel mezitím spustily ostřikovače, které dokonale umyly nejen vozíky, ale i vše, co tam turisté nechali.

Park Sigurta
Park Sigurta

Pro další zastávku jsme se museli vrátit zpět k Lago di Garda, a to k jeho nejjižnějšímu bodu, k zajímavému, velice úzkému výběžku, na němž se nachází staré opevněné městečko Sirmione. To bylo údajně osídleno už v 5. tisíciletí př. n. l., ale městem se stalo až v 1. století př. n. l. Podle hustého automobilového provozu a davů lidí jde bezpochyby o jedno z nejnavštěvovanějších míst Lago di Garda. Už jen pohled na uzoučký poloostrov (v nejužším místě může mít šířku zhruba jen 100 metrů) na mapě vyvolává v turistovi představy, jak to tam asi vypadá. Už v Čechách jsme byli varováni, abychom tam nejezdili o víkendu, že je to tam „maso“, ale ono to tam bylo už ve všední den. O víkendu se snad lidé mezi sebou vyhýbají až v moři, jinak si to neumím představit.

 Sirmione
Sirmione

Sirmione v některých místech hodně připomíná Benátky. Opevněnou část města odděluje o té moderní části úzký kanál, po kterém se hojně projíždějí výletní čluny, ne nepodobné těm, které ve Městě milenců můžete potkávat na širších kanálech.

Zbývala nám cesta po západním pobřeží Lago di Garda a dále do hor na sever. Tedy samé krásné úseky a my se už těšili na nové záběry a nové zážitky.

Příště: Cesta po pobřeží Lago di Garda, vodopády ve skalách, nocleh v nejkrásnějším kempu, s nečekaným dobrodružstvím a – bohužel – závěrečný úsek na cestě domů.

Share Button