Po dvou nocích strávených v Římě jsme obrátili kurz zpět na sever. Zvolili jsme tentokrát cestu po západním pobřeží. Z Věčného města se k němu dostanete celkem rychle (vzdušnou čarou je to zhruba 30 km), a lze tak obyvatelům metropole závidět, že se mohou za necelou hodinku koupat v moři.

Po Toskánské krajině byl tak náš přesun okořeněn častými výhledy na klidnou modrou vodní hladinu a na malá přístavní městečka. V navigaci jsem měl vypnuté dálnice a předpokládal jsem, že tak budeme vedeni po hlavních silnicích jednotlivých přímořských sídel, ale nebyla to pokaždé docela pravda. Jednou nás GPS vedla kamsi mimo centrum, až jsme nakonec skončili na parkovišti u přístavu. Došlo mi, že je v navigaci ještě zaškrtnutá volba „trajekty“, a tak ta chytrá mašinka usoudila, že do cíle cesty pro nás bude rychlejší jet podél pobřeží lodí. Zamítli jsme to (z finančních důvodů) a udělali v nastavení navigace příslušná opatření.

Západní pobřeží je celkem pestré, velká letoviska se střídají s malými městečky a luxusními letovisky. Jedno takové, které jsme si projeli, a které se nám líbilo, se jmenuje Porto Santo Stefano. Našli byste ho na poloostrově Monte Argentario, zhruba 160 km po pobřeží severně od Říma. Představuje všechno to, co si vybavíme pod pojmem „italský luxus u moře“. Vysoko posazená sídla s bohatou vegetací, modrými bazény a velkými terasami, přístaviště jachet, četné množství kavárniček a luxusních restaurací, kde jistě prodávají jen ty nejlepší a nejčerstvější mořské plody.

Den putování po západním pobřeží jsme ukončili v kempu Giannella, poblíž městečka Orbetello, jen o malinko dál severněji. Kemp je umístěn v jehličnatém lese, avšak nedaleko pláže, kde jsme se poprvé vykoupali v moři. Nakonec to byla naše jediná mořská koupel za celou cestu, protože jsme byli mořem poměrně zklamáni. Ve vodě řádily malé medúzy, které sice nebyly vidět, ale žahaly jako kopřivy. Pak se nám do vody už nechtělo, zvláště když se v pozdním odpoledni k medúzám přidaly i naplavené chaluhy a vstup do moře byl téměř černý. Jediné, co jsme si z toho dne odnesli, bylo poznání, že „domorodci“ používají k léčení meduzích žahnutí rajská jablíčka. Takže znalí chodí vždy na pláž s pytlíkem rajčat, který však nejsou určená ke konzumaci, ale k první pomoci.

Ze zamýšlené cesty na sever po pobřeží jsme přeci jen měli v plánu udělat ještě jednu malou odbočku. Tu nám doporučili známí již tady v Čechách, a směřovala k lázním Saturnia. Zhruba 55 km od pobřeží se zde nachází horký pramen, který tryská ze skály. Pod tímto pramenem jsou vymleté kaskády různě velikých tůní (Cascate del Mulino). Abyste si vychutnali 37 stupňů teplou, průzračně čistou vodu, je dobré sem přijet ráno, pokud možno co nejdříve. Tehdy je totiž voda pochopitelně mnohem teplejší než vzduch, a tak pára vytváří nad těmito tůněmi nádherný efekt.

Cascate del Mulino
Cascate del Mulino

Ve zmíněném kempu Giannella, jsem se ujišťoval, že budeme moci odjet už brzo ráno. Recepčnímu jsem sdělil, kam se chystáme, a on na mě spiklenecky mrknul, že je ještě lepší jet tam v noci. Uměl jsem si představit, co se tam za tmy asi děje…

Nařídili jsme si budík na šestou hodinu ráno. Vstávat se nám moc nechtělo. Už svítalo, ale kemp byl naprosto tichý. Všichni spokojeně spali ve svých stanech a ani po silnici, která vedla mezi kempem a mořem, neprojelo jediné auto. Dodnes si pamatuji na tu zvláštní, poklidnou ranní atmosféru, kdy ticho rušil pouze puštík, který neustále vysílal své flegmatické signály „hu – hu – hu – hu“.

Po odjezdu z kempu nám na cestu svítilo ospalé ranní slunce. Červený kotouč líně šplhal nad provincií Grosseto a prozařoval opar vznášející se nad zvlněnou krajinou.

Slunce nad krajinou,
Slunce nad krajinou,

Ač jsme byli varování, že se „kaskády“ špatně hledají, našli jsme je poměrně snadno. Samozřejmě jsem měl v navigaci nastavený cíl cesty do lázní Saturnia, ale díky tomu, že jsem věděl, jak dotyčné místo vypadá, všiml jsem si ho hned při projíždění serpentýn na protějším svahu. Pak už zbývalo jen trefit správnou odbočku a nechat auto na silnici, která končila těsně před kaskádami. Byli jsme velmi překvapení, že se na takovém místě vůbec nic nevybírá, a to ani za parkování, ani za vstup do vody. To se dnes už moc nevidí.

V tu časnou dobu tam skutečně bylo téměř prázdno, jen pár nedočkavců se už nořilo do teplé vody. Pokud jsme ale vůbec někdy uvažovali, že bychom tu mohli přespat, tyhle myšlenky nás rozhodně přešly, když jsme viděli, jaké typy tu v ušmudlaných stanech v noci přespávají. Naštěstí nám potěšení z krásného místa nezkazilo ani to, že jsme občas někde v křoví zahlédli prázdné plechovky od piva či použité prezervativy.

Časné ranní vstávání za tu odměnu, kdy se noříte v ranním, stále ještě chladném vzduchu do horké vody, opravdu stálo. Nad tůně stoupala pára, kterou pronikalo slunce a já nevěděl kam dřív poskakovat s foťákem, a přitom jsem se už těšil do vody. Nakonec jsem zvládl obojí – fotit z tůní i se koupat, a přitom jsem dokonce ani neutopil foťák.

Detail z tůně
Detail z tůně

Jednotlivé tůně jsou různě velké, ovšem do každé se můžete pohodlně posadit, protože vodou jemně vymleté kulaté kamínky vás vůbec nikde netlačí. Člověk by se tu vydržel „rochnit“ celý den. Jak přibývalo hodin, přibývalo i lidí, ale nikdy tu nebylo přeplněno. Bohužel, všechno příjemné musí jednou skončit, byl čas jet dál.

Zhruba v poledne jsme se osušili, převlékli a nasedli znovu do auta. Vraceli jsme se zpět na pobřeží. Cesta pokračovala přes letoviska Cecina a Livorno. Právě promenáda v tomto stošedesátitisícovém přístavu, bývalé rybářské vesnici na pobřeží Ligurského moře, se projížděla velmi zdlouhavě, kvůli množství chodců a cyklistů.

Když jsme míjeli Pisu, nemohli jsme si odpustit zastávku u proslulé šikmé věže, která se se svou výškou téměř 56 metrů naklání už více než osm set let (byť se původně nakláněla dokonce na opačnou stranu). Když jsem si tak tuto bílou zvonici prohlížel, nemohl jsem s úsměvem na rtech nevzpomenout na známou scénu z filmu Moji přátelé II, kde se parta recesistů snaží věž „narovnat“, a zapojí do toho náhodné, nic netušící, turisty. Je to vůbec veselé místo, plného obligátního focení „podpírání“ známé stavby. Ještě zábavnější než si udělat podobnou fotku, je fotit ty, co tyhle fotky dělají…

Podpírání šikmé věže
Podpírání šikmé věže

S blížícím se večerem bylo rozumné uvažovat o nějakém místu k přenocování. Pro projetí několika „pro a proti“ kempů jsme nakonec skončili v jednom nepříliš nápadném, který se jmenoval honosně „Senato Park“ a nacházel se poblíž komerčního a vojenského přístavu La Spezia.

Přestože to byl jeden z nejlevnějších kempů (25 Euro za dvě osoby, stan a auto), patřil k nejhůře vybaveným. Samotná místa na stanování byla celkem obstojná, stany stály na travnatých pásech se středně vzrostlými stromky (trochu to připomínalo ovocný sad), zato sprchy byly neútulné, v podobě malých kójí s mřížemi na podlaze, které do bosých nohou tlačily. Člověk si připadal trochu jako když stojí na takovém tom mačkači na brambory.

Celý kemp působil dojmem, že se tu všichni znají a že sem jezdí trávit většinu prázdninového času. Večer tu bylo karaoke a různé animační programy pro děti. „Náctileté“ holky, ale dost často i jejich matky, se na tuhle příležitost „vyšvihly“ do minišatiček či minisukní, k tomu některé nosily punčochy a boty na vysokém podpatku, na obličejích spoustu make-upu. Do kempu trochu divné a neobvyklé, ale vypadalo to, že jinde by to asi nevyužili.

Neměli jsme náladu nějak dlouho ponocovat, ale jít spát v deset večer také nebyl nejlepší nápad. S láskou jsme vzpomínali na první dva kempy v Toskánsku, kde v tuhle hodinu už všichni „zařezávali“ ve stanech, venku ani živáčka. Když doznělo karaoke, navzdory tomu, že bylo už po desáté večer, začalo nějaké představení pro děti, přičemž účinkující využívali jako hlavní zvukový efekt túrující motor. Úžasné. Do toho ve stanu o kus dál neustále štěkal – s prominutím – jakýsi idiotský pes, který zjevně nepochopil, že se jeho páníčci jen tak nevrátí.

Tenhle nocleh však měl jedno velké plus, a jak by řekli ti, co věří, že všechno řídí nějaký osud, asi jsme sem měli jet. Ráno jsme se seznámili se sousedním holandsko-ruským párem, kterým nám doporučil, abychom se jeli podívat do oblasti zvané Cinque Terre. Ale o tom později.

Příště: Od nádherného skalnatého pobřeží Cinque Terre až po oblíbené Lago di Garda.

Share Button