Jestli máme být právem na něco pyšní, tak jsou to dva čeští cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Společně podnikli dvě velké poznávací cesty, na kterých proslavili naše automobily Tatra, přivezli řadu materiálů, které vydaly na nespočet novinových článků a desítky knih. Oba přátelé se také dočkali několika ocenění, ale bohužel i perzekucí. Nyní se jiní dva celoživotní přátelé rozhodli podniknout rekonstrukci stejné výpravy, jakou podnikli na přelomu padesátých a šedesátých let Hanzelka se Zikmundem.

Miroslav Zikmund

Spisovatel, scenárista, producent, fotograf, novinář a filmový režisér se narodil v roce 1919. První cestu absolvoval už v 16 letech, a to na Podkarpatskou Rus, tehdy ještě součást Československa. Na vysoké škole obchodní studoval s Jiřím Hanzelkou, se kterým posléze začal cestovat a psát cestopisné romány. V letech 1947 až 1950 podnikli první společnou cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou poměrně dobrodružnou výpravu absolvovali s vozem Tatra 87. Tenhle aerodynamický automobil, který se vyráběl v letech 1937–1950, cestovatelé proslavili. V roce 2010 se dokonce podle listu The New York Times stal sběratelským klenotem roku, a to prosím v konkurenci více jak šesti stovek přihlášených vozů!

V roce 1953 se Miroslav Zikmund oženil se sólistkou Národního divadla Evou Maškovou, s níž má syna Miroslava.

Druhou cestu podnikli Hanzelka se Zikmundem mezi roky 1959 až 1964, a to již ve dvou upravených nákladních vozech Tatra 805 „Kačena“. Projeli Asii a Oceánii a stejně jako při první cestě i tentokrát nasbírali spoustu dokumentárního materiálu. Procestovali také velkou část tehdejšího Sovětského svazu a dostali se až na Západní Novou Guineu. Z politických důvodů museli vynechat Čínu. Dnes se zdá neuvěřitelné, že se tehdy cítili nejlépe a nejbezpečněji v Iráku…

Díky svému postoji vůči invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 bylo Miroslavu Zikmundovi zakázáno publikování a účast ve veřejném životě. Začal znovu cestovat až po roce 1989. V letech 1991 až 1994 postupně podnikl cesty do Japonska, Austrálie a na Nový Zéland. V roce 1996 se zúčastnil expedice na Sibiř a o čtyři roky později pak na Srí Lanku, Maledivy a do USA.

Jiří Hanzelka

Zikmundův nerozlučný parťák se narodil v roce 1920. Bydliště v Kopřivnici a posléze v Bratislavě vyměnila jeho rodina počátkem třicátých let za Prahu. Zanedlouho po návratu z první společné cesty s Miroslavem Zikmundem se Hanzelka oženil a z manželství vzešly dvě děti – dcera Hana a syn Jiří. Po návratu z druhé cesty Jiřímu manželka bohužel umírá na rakovinu.

Cestovatel věřil v první polovině šedesátých let ve smysl komunistické strany a v dramatických událostech v srpnu 1968 se stejně jako Zikmund postavil na stranu tzv. reformních komunistů a odsoudil invazi vojsk do Československa. Stejně jako Zikmundovi mu pak bylo díky tomu znemožněno publikování a vystupování na veřejnosti. Když v roce 1977 ještě podepsal Chartu 77, nesměl dokonce dostávat ani oficiální zaměstnání. To se změnilo až v roce 1983, když mohl začít pracovat alespoň jako sadař. Zemřel v roce 2003 ve věku 82 let.

Legendy inspirují

Cestovatelé jsou držiteli několika ocenění za celoživotní dílo, mimo jiné i od prezidentů Václava Havla (Hanzelka i Zikmund) a Miloše Zemana (Zikmund). Projeli pět kontinentů, jsou spoluautory téměř třech desítek cestopisných románů, nepočítaje množství článků v novinách a časopisech. Natočili čtyři celovečerní filmy a téměř 150 krátkometrážních či televizních dokumentárních filmů.

Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek, Kamčatka

Miroslav Zikmund letos oslavil sté narozeniny a na počet tohoto úctyhodného jubilea vznikl projekt Zikmund 100. Jeho součástí je kromě výstav fotografií a artefaktů, vydání cestopisné knihy a řady přednášek také celovečerní dokument Cesta jako žádná ze sta. Snímek se začal realizovat před více jak dvěma roky a stálo za ním především nadšení dvou mladých dobrodruhů z Plzeňska. Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek jsou přátelé už od dětství a velcí obdivovatelé legendárních cestovatelů. Rozhodli se proto zopakovat v rámci možností stejnou euroasijskou cestu, jakou podnikli Hanzelka se Zikmundem na přelomu padesátých a šedesátých let a během ní najít minimálně 100 míst, které slavní cestovatelé tehdy fotograficky zdokumentovali.

Režie snímku se ujala Viktorie Lörinczová, která vystudovala Fakultu designu a umění v Plzni a v současnosti se věnuje dokumentárnímu filmu. Jako scénáristka, střihačka, kameramanka a režisérka stála za krátkometrážním filmem Lítalo se tam vzducholodí, který se zabývá teoriemi ohledně utajeného a hlídaného objektu u Hradce Králové. Dokumentární celovečerní snímek Cesta jako žádná ze sta je jejím druhým počinem, na kterém se kromě režie opět podílela několika dalšími profesemi.

Na besedě po promítání filmu přítomným divákům sdělila, že nepodnikala s oběma protagonisty celou cestu, ale vždy za nimi na nějaký čas odletěla a strávila s nimi zhruba jeden až dva týdny. Během jejich téměř devítiměsíční cesty za nimi podnikla tři takové návštěvy. Oba dobrodruzi projeli za 262 dní 32 zemí, od Turecka až po Rusko, spali ve 134 hotelech a celkem urazili vzdálenost bezmála 130 tisíc kilometrů.

Jak se svět po šedesáti letech od této cesty změnil? Najdou ještě oba nadšenci do cestování a poznávání stejná místa jako na výše zmíněných fotografiích původních cestovatelů?

Tak především je nutno říci, že se oba protagonisté rozhodně nepokoušeli stát se novým Hanzelkou a Zikmundem. Nepodnikli cestu ve starém veteránu Tatra ani v novém Superbu. K přesunu využívali všechny možné dopravní prostředky, od pronajatých aut až po autobusy a vlaky. Delší přesuny absolvovali letadlem. Během 64 letů proletěli 22 časových pásem. K dispozici měli moderní techniku, samozřejmě kromě kamer to byly mobily, tablety a drony. Štáb ve skromném složení čítal tři kameramany, ale řadu záběrů točili kluci sami bez přítomnosti štábu.

Snímek nesleduje jejich cestu krok za krokem a nedočkáme se ani žádné grafiky ve stylu „tohle už jsme ujeli a tam teď jedeme“. Zpočátku jsem si říkal, že je to trošku škoda, ale člověk velice rychle zjistí, že to ani nevadí. Je tu totiž řada zajímavých srovnání, kdy novodobí cestovatelé skutečně najdou stejná místa jako na fotkách Hanzelky a Zikmunda a s větším či menším úspěchem se jim podaří zdokumentovat je stejným způsobem jako jejich cestovatelské vzory.

To všechno je zajímavé, ale hodnota filmu Lukáše, Tomáše a režisérky Viktorie je podle mého názoru v něčem jiném. Je to především poutavý dokument o dnešní Asii plné kontrastů, od chudinských a bezútěšných čtvrtí, přes zalidněná a dusná města, mnohdy až tajemná místa s podivnými stavbami, až po nádhernou a chladně krásnou přírodu Kamčatky či Sibiře.

Osobně mě snímek zaujal víc než leckterý profesionálně natočený dokument renomovaných televizí specializujících se na cestopisné filmy. Cesta jako žádná ze sta je natočena částečně „amatérským stylem“, kdy cestovatelé mluví do kamery nebo ji zjevně pouze někde postaví a něco komentují. Právě díky tomu máme mnohem autentičtější pocit, že jsme tam s nimi a všechna ta exotická místa působí opravdověji a bez příkras, ať už je to svaté město Váránasí, někdejší ostrov lidojedů Nias, Nepál nebo Sumatra. Ve filmu ale najdeme i řadu zajímavých a vskutku profesionálně natočených záběrů, často pojatých vynalézavě a z neobvyklého úhlu. Záběry z dronů jsou nejkrásnější především v nespoutané přírodě Kamčatky, nádherně zbarvené podzimními barvami, ale jsou také často smutné a vypovídající něco o naší současnosti. Stačí zmínit třeba záběr, kdy se dron přesune z obrovské, svou rozlohou majestátně působící zalesněné plochy, nad ohyzdnou továrnu v jejím středu.

Cesta jako žádná ze sta je jednak poctou legendárním cestovatelům, ale také velmi autentickou výpovědí o části dnešního světa, který se někde bohužel, jinde zase bohudík ani po těch šedesáti letech nezměnil. Vypovídá něco o místech, kam se běžný turista možná zrovna nehrne, ale je zároveň i takovým malým ponaučením o tom, jak nás taková cesta může změnit. Ostatně oba cestovatelé dali občas průchod emocím z navštívených míst a myslím, že se jim žádný z přítomných diváků nedivil.

Ve filmu nebyly použity všechny záběry, které cestovatelé spolu s Viktorií Lörinczovou natočili, takže se můžeme těšit na to, že se ještě někde objeví, stejně tak jako na druhý chystaný počin Lukáše a Tomáše, a to na rekonstrukci první cesty Hanzelky a Zikmunda do Afriky a Jižní Ameriky. Takovým počinům velmi fandím a jak ukázala beseda s diváky, která se po promítání protáhla až do pozdních večerních hodin, nejsem zdaleka sám.

Share Button

Čtěte také: