Aby malého chlapce uchránili před hrůzami války, poslali ho rodiče k příbuzným na východ Evropy. Lze ale vůbec uniknout krutostem, jaké válka v lidech vyvolává? Nejsou nakonec stejné, nebo ještě horší než ty ve válečné vřavě? Literární předloha do kin nedávno uvedeného filmu Václava Marhoula, o kterém se nyní hodně mluví.

Na začátku druhé světové války poslali rodiče svého šestiletého chlapce z jednoho města ve východní Evropě k náhradním rodičům do jedné vzdálené vesnice v blíže neurčeném kraji. Věřili, že ho tak uchrání před hrůzami války. Cosi se však zvrtne. Muž, kterému chlapce svěřili, se ztratí ve válečném zmatku a rodiče nemají se synem žádné spojení. Chlapcova pěstounka umírá dva měsíce po jeho příjezdu. Opuštěný chlapec skončí naprosto sám v malé vesnici mezi nepřátelsky naladěnými sedláky. Prožije tu krátký čas, kdy je vystaven bití a šikaně, poté uteče, skončí v jiné vesnici, kde je to podobné. Nakonec takhle prožívá celý zbytek války. Putuje od vesnice k vesnici a nikde dlouho nevydrží. Všude je kvůli podezření, že je díky snědé kůži cikán nebo Žid terčem nenávisti a snadnou kořistí k ukájení násilnických pudů primitivních vesničanů…

Román Nabarvené ptáče napsal polský autor Jerzy Kosiński (1933–1991) už v roce 1965. Tehdy žil osmým rokem v emigraci ve Spojených státech a román tak vyšel v angličtině. Autor se kvůli svému židovskému původu také během války skrýval na polském venkově a z těchto zkušeností pak měl čerpat ve svém prvním románu. Mnozí oponenti mu však vyčítali, že si válečné hrůzy a krutosti vesničanů vymyslel a vydává je za své zážitky.

O románu se znovu začalo mluvit na konci léta tohoto roku. Do našich i světových kin byla uvedena filmová verze Nabarveného ptáčete, dlouholetý projekt českého scénáristy, producenta, občasného herce a režiséra Václava Marhoula (Mazaný Filip, Tobruk). Marhoul na film získal práva po dlouhém a složitém vyjednávání už někdy v roce 2010, řadu let pak trvala příprava a jen samotné natáčení, plné zahraničních herců, mnohdy i zvučných jmen (mj. Harvey Keitel nebo Stellan Skarsgård) trvalo dva roky. Vyšel z něj syrový černobílý snímek se stopáží 169 minut, ve kterém není až na závěrečné titulky žádná hudba a mluví se údajně jen necelých deset minut.

Vydání Nabarveného ptáčete provázely ve své době skandály (viz dále). Uvedení filmové adaptace do kin také vzbudilo nemalou pozornost, a to zejména díky novinářské projekci v Benátkách, ze které řada novinářů odešla předčasně, údajně znechucena a šokována množstvím násilí ve filmu. Na druhou stranu ti, co už Marhoulovo (jistě životní) dílo viděli, namítají, že to zase tak hrozné není a že diváci v Benátkách měli nejspíš slabé nervy.

Snímek jsem neviděl, a tak mohu pouze hodnotit samotný román, který se ke mně dostal v podobě audioknihy. Bezesporu drsný a naturalistický román zachycuje život hlavního hrdiny od šesti do dvanácti let. Putuje v něm blíže neurčenou krajinou mezi vesničany, občas se dostává do rukou Němců, posléze nachází kamarády mezi vojáky Rudé armády a nakonec se vrací domů. Ale ani tady to nebude mít jednoduché.

V románu není žádné místo na odlehčující nebo snad dokonce humorné scény. Autor do něj zkoncentroval všechno možné myslitelné násilí. Najdeme tu zlomyslnosti a kruté žertíky, ale především mučení, vraždy, zoofilii nebo pedofilii. Některé scény, jako vydloubnutí očí polévkovou lžící, „potrestání“ vesnické nymfomanky láhví vraženou „kamsi“, nedobrovolná koupel ve fekáliích či obcování s kozlem, patrně řada čtenářů jen tak z mysli nevypustí.

Na druhou stranu by se dalo říci, že současné thrillery, ať už severské nebo angloamerické jsou plné podobného násilí a jsou to romány, které hltají čtenáři z celého světa a díky nimž se jejich autoři stali úspěšnými a stále se těší velkému zájmu čtenářů. Nicméně Václav Marhoul v jednom rozhovoru řekl, že lidé podobné thrillery hltají, protože je to fikce a pohádka. Na druhou stranu cokoliv, co je pravdivé, nebo vypadá, že by to mohla být pravda, zkousnou jen těžko.

Podle autorova obsáhlého doslovu Nabarvené ptáče způsobilo v době svého vzniku pozdvižení. Ve východní Evropě byl román zakázán a řada lidí, včetně literárních kritiků a „východních“ novinářů autorovi vyčítala, že zesměšňuje a očerňuje sedláky nejen ve své vlasti, ale i v dalších zemích východní Evropy. Sám autor i členové jeho rodiny byli vystaveni psychickým a dokonce i fyzickým útokům. Kosiński v doslovu líčí, jak za ním do jeho bytu na Manhattanu přišli dva muži ruského původu a vyhrožovali mu fyzickým násilím za to, že v románu hanobil jejich rodnou vlast. Přestože autor vždy tvrdil, že jde o fikci vyprávěnou autobiografickým způsobem, tyhle dva muži vypadali jako postavy, které ožily a vystoupily ze stránek jeho románu. Ostatně letos vyjde kniha s názvem Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčete, kde autorka, polská esejistka a novinářka Joanna Siedlecka, údajně předkládá čtenářům radikálně odlišný obraz. V němž vesničané vystupují z velké části jako zachránci, a ne jako trýznitelé Kosińského rodiny.

Patrně až mnohem později se k Nabarvenému ptáčeti lidé vraceli a s umírněnějším a rozumnějším přístupem v něm hledali paralely či různé symboly. Román lze skutečně chápat mnoha způsoby a Váš náhled na něj se možná bude postupně měnit, tak jako se měnil mně. Zpočátku jsem byl překvapen otevřenou brutalitou, později jsem začal být díky neustávajícímu násilí k románu trochu skeptický. Kniha totiž nemá žádný souvislý příběh a je v podstatě epizodním vyprávěním, kdy každá kapitola rovná se pobyt hlavního hrdiny v jiné vesnici, každá vesnice se zase rovná nějaký jiný způsob trýznění, drsného sexu nebo podivných a úchylných praktik. Něco skutečně vypadá jako autobiografický zážitek, jinde jsou zase až surrealistické scény (bunkr plný krys). Problémem pak může být to, že toho násilí už je tolik, že někde za polovinou knihy otupíte. Přestane Vám na hlavní postavě záležet a jen odevzdaně čekáte, co zase přijde.

Spousta názorů tvrdí, že věci popsané v knize se dějí všude po světě dodnes. V řadě zemí samozřejmě najdeme šikanu, rasismus, i primitivní násilí pocházející z neúcty k lidskému životu, či dokonce – jako v knize – panující z pověr. Kosińského román by měl být nejspíše brán tak, jak to autor sám zamýšlel – ne jako autobiografie, ale jako koncentrace všeho možného zla, jako důkaz, co všechno bylo možné ve válce zažít a především – jaké nejspodnější a nejprimitivnější pudy dokáže válka v lidech vyvolat. V příběhu lze také vidět také symboliku o nezlomnosti ducha, což je patrné zejména v pasážích, kdy si chlapec pomáhá překonat fyzickou i psychickou bolest odříkáváním modliteb, aby získal odpustky.

Nabarvené ptáče je bezesporu pozoruhodné a nevšední dílo. Není to ovšem čtení pro každého. Je zneklidňující četbou vypovídající něco o nás lidech, čeho jsme schopní. Je téměř nepřetržitým sledem násilí, ale také důkazem silné vůli k životu. To vše je protkáno filozofickými úvahami, jakých je dítě jen schopné.

O audio verzi se postaralo vydavatelství OneHotBook. Román načetl v režii Michala Bureše Jiří Köhler, který se věnuje především rozhlasové tvorbě a dabingu. Je jasné, že příběh, který je vyprávěn v první osobě z pohledu chlapce, nemůže být namluven šestiletým hlasem. Nicméně Köhler se zhostil svého úkolu na výbornou. Do hlasového přednesu skvěle promítá pocity hlavního hrdiny, ať už naivitu, se kterou chlapec hodnotí, co vidí, nebo po později získanou otrlost v podobě suchého popisu té či oné naturalistické scény. V pasážích, kdy je to potřeba, dokáže Köhler zvýšit hlas a interpretovat chlapcovo vzrušení z nově nabytých vědomostí či zkušeností, jindy zase sugestivně snižuje hlas až do šepotu, když hlavní hrdina potkává cosi tajemného či zlověstného. Jednotlivé kapitoly jsou od sebe odděleny jednoduchou, ale výstižnou hudební vložkou. Prolog a doslov načetl herec Jan Kačer.

Knižní předloha: originální titul: The Painted Bird, 1965, vydání v České republice: Argo (2017), přeložila: Ivana Jílovcová-Fiedlová, 220 stran
Audiokniha (dramatizace): vydáno: OneHotBook (2019), čtou: Jiří Köhler a Jan Kačer, celková délka: 8 hodiny 50 minut, 1 CD / mp3

Share Button