Moderátorka Světlana Witowská v knize Hlavou proti zdi vyzpovídala rozhlasovou a televizní hlasatelku, Kamilu Moučkovou. A my pro vás máme ukázku z knihy.

Kamila Moučková letos na jaře oslavila 91. narozeniny. Proslula hlavně tím, že jako první národu v srpnu 1968 oznámila z obrazovky Československé televize okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Kniha Hlavou proti zdi je ale i o řadě dalších otázek, které se pojí se životem této výjimečné ženy.

Jaké to ale bylo ještě před tím, když si budovala profesní kariéru první televizní hlasatelky v Evropě a starala se současně o tři děti? Jak prožívala dobu, kdy už byla slavnou hvězdou, kterou zastavovali cizí lidé na ulici? A jaké to bylo potom, kdy z nařízení vlády nesměla na obrazovku a někteří její známí raději přecházeli na druhý chodník, aby se s ní nemuseli zdravit? Dvacet let pak nesměla ani mýt schody a rodinu živila, jak to šlo – třeba lepením pytlíků. A do toho řešila vztahy se svými nejbližšími: jaká byla její dvě manželství i dlouholeté soužití s hercem Jiřím Zahajským? Jak prožívala rozchody s muži svého života, včetně těžkého střetu s otcem, komunistou Vilémem Novým, který neslavně proslul odsuzujícím komentářem činu Jana Palacha a výrokem o „studeném ohni“?

Kamila Moučková odpovídá na otázky Světlany Witowské tak, jak je zvyklá – zpříma, vtipně a někdy ostře, jak si její vyprávění právě zaslouží.

Citace z úvodu knihy Hlavou proti zdi

Dohromady nás dal 21. srpen 2018, 50 let poté.

Kamilu Moučkovou jsme pozvali do Událostí komentářů České televize, aby zavzpomínala na okupaci Československa. Jako první oznámila z obrazovky Československé televize, že zemi obsadila vojska Varšav-ské smlouvy. O 50 let později mě chtěla před rozhovorem vidět a poradit se, jestli může říct v živém vysílání opravdu všechno, co má na srdci. Byla v té době po zlomenině krčku a rehabilitovala v Nemocnici Na Malvazinkách v Praze.

Zaťukala jsem na dveře jejího pokoje, a když se ozvalo dále, vešla jsem. Kamila byla zrovna v negližé, ale to ji vůbec nepřekáželo v tom, aby rozpřáhla ruce a řekla: „Já vás tak ráda poznávám, Světlano!”. Myslím, že vůbec netušila, s jakou pokorou a respektem jdu za ní já. Objaly jsme se a tím objetím všechno začalo.

Od té doby jsme spolu strávily stovky hodin – na Malvazinkách, v domově u Boromejek, u Kamily doma. A začaly si tykat. Zjistili jsme navzájem, jak toho máme tolik společného – lásku k televizi, ale třeba i to, že jsme jako mámy nerady chodily s dětmi na písek. Knižní rozhovor, který máte v ruce, vznikl shodou několika náhod a v edičním plánu nakladatelství Zeď původně nebyl. Kamilu ale můj nápad strašně nadchnul a zas ji vrátil chuť do života. Nevím, čím jsem si zasloužila její přízeň. Jedno vím ale jistě – Kamila má ještě pořád co říct!

Citace z knihy:

Kamilo, je ti devadesát…

Skoro jedenadevadesát, holčičko.

Skoro devadesát jedna. Splnila jsi úkol, kvůli kterému jsi na světě?

Já si myslím, že v podstatě jo.

A co to bylo?

Především moje profese, která asi vyvrcholila – už o tom nerada nemluvím, protože je toho všude plno – ale která opravdu vyvrcholila v osmašedesátým tím, že jsem se postavila proti okupační zrůdnosti. V tý době za mnou chodily ženský a říkaly: „Ježíši, vy jste se zbláznila, vždyť máte doma tři děti!“ A já si říkala – to se nedá nic dělat, když tuhle profesi děláte, tak ji děláte v dobrým i ve zlým. Přeci nemůžu utýct v takový situaci, jenom proto, že mám doma děti.

Živé vysílání Československé televze 21 srpna 1968, foto archiv Kamily Moučkové

Takže tvůj úkol byl NEUTÉCT?

Myslím, že jo. Trošku to v mým životě vyčuhuje.

Co je smyslem života v jednadevadesáti?

Nemáš lehčí otázku? Co je smyslem života v jednadevadesáti…holka, to je hrozně těžký. Není to asi úplně smysl života, ale dobrej pocit. Mít dobrej pocit, když se za sebe ohlídneš, že máš čisto. To je úžasnej pocit a je k nezaplacení.

Je něco, čeho za těch devadesát let lituješ? A je mi jedno, jestli si vybereš soukromí, nebo práci.

Samozřejmě by se našla celá řada věcí. Ale čeho opravdu lituju, že jsem měla až do osmašedesátýho roku červenou komunistickou knížku. A že jsem pitomá, protože jsem nepřišla dřív na to, že je to celý zrůdný. Dostala jsem ji v pětačtyřicátým, když mi bylo sedmnáct a otec se vrátil z emigrace z Anglie. Přišel domů, rozváděl se zrovna s mámou a položil přede mne takovou malou červenou knížečku a řekl: „To je tvoje.“ Já říkám: „Tati, co to je?“ A on: „Ode dneška jsi členkou Komunistické strany Československa.“

Má člověk v sedmnácti možnost takovou věc domyslet? V té době, v tom čase….nemohla jsi přece vědět, čeho všeho jsou komunisti schopní….

Vůbec mi to nedošlo. Navíc jsem si v tý době myslela, že je to správný. Byla jsem takový to dítě vyrůstající u babičky a dědečka, nevěděla jsem vlastně ani, co je to válka. Vůbec jsem nezažila hlad nebo nějaký ústrky kromě výslechů, když zavřeli maminku. Ale jinak jsem byla úplně jednoduchá holka, žijící šťastnej život u babičky a dědečka.

Ty ses táty nezeptala, proč ti tu knížku dává?

Ne, vůbec. Vůbec.

Ani nikdy později?

To je moje mínus. Jedno z mých mínusů, že jsem tu knížku vůbec měla. Sice v šupleti, nikdy jsem nic nedělala, žádný funkce jsem nepřijímala, vždycky jsem se vymluvila, že mám doma tři děti a těžkou večerní profesi, ale moje mínus je v tom, že jsem jim tu knížku nehodila na hlavu mnohem dřív. To jest, že jsem strašně dlouho – je to neodpustitelný, já o tom vím – myslela na tátovu hlavu.

Komunální politika tě zklamala, co ta velká politika. Kdo tě po revoluci lanařil?

Jirka Dientsbier. Prostřednictvím Havla, ale nechci o tom mluvit. Okamžitě jsem to odmítla.

Když mluvíš o Václavu Havlovi a Jiřím Diestbierovi, napadá mě, že máš spoustu známých mezi disidenty. Podepsala jsi Chartu 77. Jak to tehdy bylo?

Musím přiznat, že i když jsem občas dělala různý věci v disentu, tak o tom nerada mluvím. Vědělo se obecně, že se znám s hereckým světem, takže jsem byla pověřená, abych vybírala – což je tedy prašivá funkce – peníze pro ženský, který měly zavřený mužský a pro jejich rodiny. Měla jsem staženej zadek hrozně dlouho, aby si někdo nemyslel, že mi něco zbylo za nehtama. Samozřejmě, že jsem pomáhala. Třeba když dělala mluvku, jak jsme říkali, Libuška Šilhanová, tak ke mně domů přilítla v šátku a spala tady, nebo jsem chodila po divadlech a roznášela jsem Chartu. Vídala jsem se s Martou (Marta Kubišová), s Jiřinou Šiklovou, což je má sousedka. Kupodivu, jak jsem byla dost taková zainteresovaná, tak jsem dost o věcech věděla. Ale Václav vždycky říkal – nebudeme se spolčovat, ať nás nezašijou všecky. Takže to bylo takový, že třeba Saša (Saša Vondra) zavolal s něčím, nebo Dientsbier, to ještě nebyly mobily, ne?

Ne, nebyly.

No tak na pevnou linku volal, že přijde tehdy a tehdy. Šli jsme dolů do auta, protože jsme nevěděli, jestli tady jsem napíchnutá nebo ne. A v autě jsme se radili. Ale kupodivu o Chartě jsem dopředu nevěděla nic moc. Až přišel Jirka Dientsbier s mým zemřelým zeťem, Káčiným mužem Jirkou Frodlem, a povídaj: „Kamčo, bylo by asi dobrý, abys podepsala, ale přečti si to, co ty na to. Ale bude tanec.“ Já říkám: „Tanec je furt, tak co. Mám za sebou skoro sto výslechů, tak jakej tanec. Policajti seděj na schodech, před domem, tahaj mě do Bartolomějský na andělíčka, protože jsem s nima odmítla jít a tak dále.“ A tak jsme seděli tady, uvařila jsem jim kafe a říkám: „Samozřejmě, že to podepíšu. Kluci, ale prosím vás, chci bejt slušná, Jirka (Zahajský) hraje, tak až přijde z divadla, já mu to dám přečíst, s tím, že mu řeknu, že to podepíšu. A jestli na to chce nějak reagovat.“ Protože jsem mu potom nabídla, že se formálně rozejdeme.

Proč?

Aby ho to nepoškodilo. Protože on už nemohl nic, jenom hrát v Činoheráku, v tý době už nebyl Za branou (divadlo). A byl vynikající dabér, takže akorát něco daboval. Sice málo, zaplaťpánbůh, aspoň nějaký prachy jsme měli, těch jednadvacet let, co jsem byla doma bez práce. Takže kluci to pochopili a řekli, že přijdou druhý den. Na cestu jsem jim ještě řekla: „To víte, že jo. Já to určitě podepíšu, ale musím to říct Zahajdovi před tím podpisem.“ Což se stalo.

A Zahajda to odkýval…

A Zahajda mi řekl: „Co mi to říkáš? Ty to podepíšeš stejně, navíc to není první, co podepíšeš. Tak proč se mě ptáš?“ Říkám mu: „Protože seš můj životní partner, doprčic, už takhle seš poškozenej kvůli mně, tak je slušnost ti to říct, ne?“ Na podpis Charty mám dokonce doklad, musím ho někde najít. Představ si, že mi přinesli při nějaký příležitosti ten můj původní podpis a dali mi to.

Co se dělo po tom, cos Chartu podepsala?

Tanec.

Co ti tenhle srpen vzal a co ti dal?

Srpen 1968 mi hlavně vzal. Jednadvacet let. Jednadvacet let, který byly strašně krutý. Dal mi vlastně jen ten moment, že jsem to byla já, kdo lidem okupaci oznámil z televize. V noci na 21. srpna mě Věra Šťovíčková s Jirkou Dientsbierem vzbudili a Jirka mi řekl, že jsou tady Sověti, že v Ruzyni jsou tanky a transportéry. Nechtěla jsem tomu věřit, myslela jsem si, že se mi to zdá. Samozřejmě, že jsme věděli, že ze Sovětskýho svazu hrozí nebezpečí, ale přísahám, nikdo z nás si nedovedl představit, že by nás mohli vojensky okupovat.

Kamila Moučková s Janem Werichem. Foto archiv Kamily Moučkové

Jak jsi prožívala období před okupací, jaro 68?

Hlavně profesně to bylo hrozně příjemný, protože jsme najednou šíleli a říkali jsme – „jé, my si můžeme pozvat, koho chceme“ – v tu dobu přijel Pavel Tigrid do Prahy – „my si můžeme pozvat do televize na rozhovor Pavla Tigrida! No to je zázrak!“ Já jsem si pozvala svýho kamaráda Pavla Kohouta. Měla jsem s ním rozhovor. Vždycky jsem na sebe s Richardem jukli a říkali si – to je ono, opravdu se to všechno uvolňuje, je to bezvadný. HSTďák přestal chodit a kontrolovat, co máme ve zprávách, přestal nám dávat berany na zprávy. Všechno bylo najednou jen na naše triko, byloo jen na nás, co odvysíláme. Nikdo to nekontroloval, nikdo nám nevyhazoval zprávy. Samozřejmě, že – to tobě nemusím říkat – jsme měli svou vlastní sebekontrolu v redakci, že jsme tam nedávali nesmysly nebo věci, který jsme věděli, že tam neprojdou. Ale celkový uvolnění bylo fantastický. Byli jsme úplně šťastný, natěšený, každej den jsem šla do televize vysílat s očima rozsvícenýma. Byla to radost.

Co jste čekali, že se stane?

Doufali jsme, že to takhle přinejmenším zůstane, anebo že se bude všechno dál uvolňovat. Ono to začalo někdy už na přelomu roku 1967-8, kolem Vánoc.

Byla jsi v té době na vrchodu svého profesního života. Uměla sis představit, že se to během jednoho dne změní?

No to vůbec. To vůbec ne. Na jaře šedesát osm jsem byla naopak úplně na větvi, všichni jsme byli na větvi, co se to děje, jak se politická situace nesmírně uvolňovala.

Věřila si tenkrát Dubčekovi?

Tehdy jo. I když já si myslím, že on vlastně politik nebyl. Ale v tý době to byl jedinej člověk nebo ještě pár lidí kolem něj, kdo byl de facto představitelem toho uvolnění.

Kdy jsi pochopila, že je zle? Že se už nic neuvolní a že bude spíš ještě hůř?

Klec spadla jednadvacátýho srpna a potom, když se naši politici vrátili z Moskvy s tou svinskou dohodou, kterou podepsali všichni kromě Franty Kriegela, mi došlo, že už je zle definitivně. Krieglova žena byla s mojí maminkou v koncentráku…

Vy jste takhle všichni propojení?

No, trošku propojenost, tam byla.

Tak se vraťme o půl století zpátky. Představ si, že je 20. srpna 1968.

Pokud jde o ten inkriminovanej den, tak my jsme byli s Jirkou týden v jižních Čechách a dvacátýho srpna jsme byli ještě u Werichů ve Velharticích. Přespali jsme tam a vraceli se pozdě večer domů.

Nikdo z vás netušil, že se něco chystá?

Ne.

Takže to přišlo jako blesk z čistého nebe?

My jsme se potom pídili, jak je to možný, že to nikdo nevěděl. Protože před tím jsme chodili na Městský výbor ÚV KSČ na porady. Oni chtěli, abysme tam občas přišli. Ozývaly se pak hlasy, že to museli vědět. Ale já si myslím, z toho, co jsem zažila na ÚV KSČ na různých schůzích, kde Dubček a celá řada lidí mluvili, že ani oni nic netušili. Biľak nebo Štrougal asi věděli, ale domnívám se, že ani ta nejvyšší parta na ÚV nevěděla, že se nás Sověti zmocní mocensky, že nás okupujou. Že k nám vniknou vojensky.

Co se dělo, když ti v noci na jednadvacátého srpna zazvonil telefon?

Věra Šťovíčková brečela do telefonu a Jirka Dientsbier, kterej byl v tý době v Rozhlasu povídá: „Kamilo, jsme obsazený.“

Cos jim na to řekl?

To si snad děláš srandu, Jirko?“ Já jsem nevěřila, že je něco takovýho možný.

ANOTACE

Rozhovor dvou silných žen, moderátorky Světlany Witowské s televizní a rozhlasovou legendou Kamilou Moučkovou, vychází jako kniha, kterou má smysl číst. Pod názvem „Hlavou proti zdi“ ji vydává Nakladatelství ZEĎ, zaměřené na chytrou literaturu s poutavými příběhy. Vyprávění o soukromí, profesi, úspěších i pádech charismatické hlasatelky (*1928), která se v životě statečně bila s nepřízní osudu, se v knihkupectvích objeví koncem října tohoto roku. Svižně psaný dialog dvou výrazných osobností, zvyklých se bystře se ptát a bez vytáček odpovídat, je vyprávěním plným pochopení, vřelosti a humoru, v němž se současnost propojuje se zásadními momenty našich dějin. Kniha prozrazuje také leccos o ženské duši a zralém pohledu na vztahy, politiku i muže.

220 stran, cena 349 Kč. V říjnu 2019 vydává nakladatelství ZEĎ

Share Button

Čtěte také: