Když se blíží smrt někoho blízkého: Jak zvládnout strach, výčitky a poslední společné chvíle

Loučení s blízkým člověkem nebývá jednoduché a často v nás vyvolává bezmoc, smutek i výčitky. Nemocniční kaplanka Ludmila Petrůj popisuje, jak mohou rozhovor, ale i prosté ticho, nebo osobní rituál pomoci nemocným i pozůstalým projít těžkým obdobím.

Na sklonku života se my sami i naši blízcí často potýkáme s řadou nepříjemných pocitů. Strach, nejistota nebo bezmoc. Jako nemocniční kaplanka doprovázím rodiny hospitalizovaných pacientů a často se setkávám se stejnou situací. Představte si stařičkou paní, která intenzivně vnímá úbytek sil a blížící se smrt. Není s tím však ještě smířená a potřebuje se o své obavy podělit. „Já už brzy umřu,“ svěří se třesoucím se hlasem milované vnučce. „To ne, babi, to určitě ne,“ reaguje překvapeně vnučka. Není totiž na takovou situaci připravena. A i když později nad rozhovorem s babičkou přemýšlí, není si jista, jak by měla reagovat. Tuto mladou ženu trápily výčitky a obavy z toho, že popírající reakcí babičce přitěžuje. Nechtěla se smířit s tím, že jí babička asi brzy zemře. Prožívala velkou tíseň a bezmoc. Naštěstí se mi s těmito pocity svěřila.

Když nevíme, jak na slova o smrti reagovat

V takové chvíli se vždy snažím vytvořit prostor pro ventilaci emocí a následně pro utřídění myšlenek. Vnučka pochopila, že její reakce není nijak neobvyklá a přestala se za to odsuzovat. Bavily jsme se o strachu o babičku a při pozdějším setkání i o tom, jak by se chtěla s babičkou rozloučit.

Duchovní doprovázení je tu pro každého

S babičkou probíhaly paralelní rozhovory zase o jejím vnitřním světě, o tom, co prožívá ona, a velkou posilou pro ni byla i společná modlitba. Často připomínám, že duchovní doprovázení může využít každý nehledě na to, jestli se považuje za věřícího. Takové doprovázení může pak mít jinou podobu. Může se týkat třeba hodnot, jako jsou odpuštění, smysl života a cokoli dalšího, co je pro člověka důležité.

Důležitá možnost rozloučení

Vnučka pak měla možnost chytit svou babičku za ruku, jak si přála, a tímto gestem se s ní i rozloučila. Takové gesto rozloučení bývá později pro pozůstalé velmi důležité a pomáhá projít procesem truchlení. Někdo v této fázi třeba i vytváří vzpomínkový deník či fotografie. Babička zemřela na paliativním oddělení a vnučka se přišla krátce po její smrti rozloučit. Domluvily jsme se, že bude následovat posmrtný rituál s modlitbou přímo u lůžka babičky a pak se s ní vnučka loučila chvíli o samotě. Na paliativních odděleních bývá zemřelý člověk oblečen do oblíbených šatů, kolem něj bývají rozsvícené svíčky a často drží třeba i nějaký předmět, který byl pro něj důležitý nebo ho jinak charakterizoval. Pozůstalí mají možnost přijít a chvíli na pokoji pobýt, rozloučit se a uchovat si tak vzpomínku na zemřelého, která může být později důležitá.

Pocity viny mohou vytvořit bariéru mezi nemocným a jeho blízkými

Pocity viny spojené se samotným vztahem či s péčí o nemocného pozoruji poměrně často. Vnučce, na kterou vzpomínám, se podařilo s nepříjemnými emocemi pracovat, takže ji neparalyzovaly a byla schopna s babičkou před smrtí být a vnímat ji. Může se ale také stát, že pocity viny vytvoří pomyslnou bariéru mezi nemocným člověkem a jeho blízkými. V takovém případě je na místě návštěva právě nemocničního kaplana, poradce pro pozůstalé či terapeuta. Stejně tak i v situaci, kdy je péče o nemocného velmi náročná a dlouhodobá. Rady o psychohygieně slyšíme často, ale někdy až díky perspektivě toho druhého získáme potřebný nadhled.

Někdy je samotná přítomnost důležitější než slova

Vzpomínám si také na milující ženu, která trávila mnoho hodin u lůžka svého manžela. Byl mezi nimi poměrně velký věkový rozdíl, takže se vědomě připravovala na to, že s velkou pravděpodobností zemře dříve než ona. Jenže když se ten okamžik blížil, cítila se jako paralyzovaná. Navštěvovala svého manžela denně v nemocnici a doma hodně plakala. Vedly jsme spolu několik rozhovorů o tom, jaké je to pro ni teď jejího manžela pustit, jaké měla ještě představy a tužby a vlastně i o tom, co by chtěla udělat pro sebe. Někdy příbuzní nevědí, co u lůžka nemocného říct. Tato paní pochopila, že samotná přítomnost je možná víc než slova, která nejsou k vyjádření blízkosti a podpory vždy nutná.

Dlouhodobá péče může vyčerpat i blízké

Také péče o blízkého v domácím prostředí s sebou přináší specifické situace. Setkávala jsem se s pánem v produktivním věku, který se stará o rodiče. Neúnavně za nimi denně přijíždí a spolu s dalšími pečovateli je jim velkou oporou. Svěřil se mi s tím, že je pro něj důležité být jim nablízku, ale zároveň bývá často vyčerpaný, neboť se věnuje ještě své práci a dětem. Je pro něj těžké říct si o pomoc. V takovém případě se ptám, co člověku brání o pomoc požádat a jaké by bylo si představit, že to zkusí. Tento obětavý muž si uvědomil, že svou přetížeností nikomu dlouhodobě nepomůže. Začal tedy dělat malé změny. Občas poprosí svého kamaráda, který za rodiči přijde, aby mohl on sám alespoň někam odjet či si jinak odpočinout.

Také děti potřebují najít způsob, jak prožívat bolest

Ani děti nejsou z oblasti těžkých nemocí, ztráty a truchlení vyloučeny. Byla jsem přítomna při návštěvě hřbitova spolu s rodiči, kterým umřel syn. Rodina je hudebně zaměřená a občas se vydá na hřbitov s kytarou zazpívat písničku, kterou měl zemřelý rád. Je to pro ně tím, co pro jiné gesto přinášení květin na hrob. Zároveň pak v nadějných písních vyjadřují svou víru v opětovné shledání. Bývá podpůrné, když si rodina najde svůj způsob, jak si připomenout blízkého po jeho smrti. A také, pokud je to třeba, jak podpořit truchlící děti. To je téma, kterému se aktuálně věnuji ve své připravované knize.

O autorce

Mgr. Ludmila Petrůj (*1992) absolvovala teologii na Univerzitě Karlově, následně získala certifikovaný kaplanský kurz a složila profesní zkoušku v oboru poradenství pro pozůstalé. Několik let působila v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, kde se věnovala doprovázení nemocných, jejich blízkých i péči o odborníky. Mezi její hlavní témata patří otázky paliativní péče, spirituality a hledání životního smyslu. Má také silný vztah k dobrovolnictví, právě díky němu získávala své první zkušenosti s podporou nemocných. V současné době se věnuje tvorbě knihy, která bude určena truchlícím dětem.