Zbláznila jsem se? aneb je sport opravdu pro každého?

Začalo to zcela nevinně. A to otázkou mého malého synovce: „Teto, půjdeš se mnou na pětiboj?“ Já bez rozmýšlení přikývla. I když mi mělo být jasné, že když jsme na závodech, tak se asi bude jednat o sportovní pětiboj. Ale že místo koukání a fandění budu muset se synovcem vytvořit tým a sama aktivně běhat a skákat bych stejně nedomyslela. Ale co, už jsem to slíbila a kdo by odolal dětským očím.

Snaha přesunout tuto aktivitu na rodiče dítěte se nesetkala s úspěchem. Když jsem sestře vnucovala, že by mohli závodit ona nebo její manžel, tak kategoricky odmítla, že oni by umřeli. Nevím, jak přišla na to, že nevadí, když umře hodná tetička. No jo, už jsem asi na odpis.

Přesto nepodceňuji trénink. A jak se po dnešku ukázalo, dělám dobře. Vytáhla jsem staré tepláky, zašila díry a vyrazila na ovál. Po krátkém, ale pro mne nekonečném, rozběhání a rozcvičce jsem si dala pár rovinek. Nějaký lifting, skipping, kolena pěkně nahoru, ať si zpevním svaly. Možná toho bylo na první trénink víc než dost, protože při pokusu skoku do dálky se mi podlomily nohy a já skončila na zadku.

Tak jsem to pro dnešek zabalila. Přeci se nechci odrovnat.

Jen pro doplnění – kdysi jsem atletiku trénovala a měla prý i talent. Ten je momentálně bohužel pohřben pod nánosem let a hromadou sádla. Ale ani to mne přeci neodradí. Mým cílem není překonávat traťové rekordy, ale uběhnout sprintem 200 metrů, aniž by na mne na konci musela čekat sanitka.

Rozhodně mne čekají tři týdny „tvrdého“ tréninku. Ano, čtete správně, mám na to pouhé tři týdny. Jsem prostě blázen. Ale snad to přežiju a budu vám moci dát vědět, jak to dopadlo.

Líbilo se? Dejte o článku vědět ostatním: