Začalo to zcela nevinně. A to otázkou mého malého synovce: „Teto, půjdeš se mnou na pětiboj?“ Já bez rozmýšlení přikývla. I když mi mělo být jasné, že když jsme na závodech, tak se asi bude jednat o sportovní pětiboj. Ale že místo koukání a fandění budu muset se synovcem vytvořit tým a sama aktivně běhat a skákat bych stejně nedomyslela. Ale co, už jsem to slíbila a kdo by odolal dětským očím. Snaha přesunout tuto aktivitu na rodiče dítěte se nesetkala s úspěchem. Když jsem sestře vnucovala, že by mohli závodit ona nebo její manžel, tak kategoricky odmítla, že oni by umřeli. Nevím, jak přišla na to, že nevadí, když umře…