Tři dny po stopách Starořeckých bájí a antických památek: Pýthie mlčela, Parthenón byl v lešení, ale stejně to stálo za to (2)

Od rušné Akropole až po ticho mykénských ruin: výměna stráží, antická Agora, Korintský průplav i Nafplio. Řecko umí ohromit na každém kroku.

Den druhý – Acropolis adieu

Na další den našeho pobytu jsme si naplánovali výlet do řecké metropole a její asi největší atrakcí – Aténskou akropolí s proslulým chrámem Parthenón zasvěceným bohyni Athéně. Tentokrát jsme zvolili cestu vlakem, protože jsme netoužili strávit v autě hodinu navíc proplétáním se hustým městským provozem ve snaze najít místo k zaparkování. Naše rozhodnutí bylo samozřejmě podpořeno tím, že městečkem, kde jsme bydleli, vedla železniční trať do hlavního města. Jak jsme se dočetli na webu, vlak do Atén jezdí každou hodinu a cesta na tamní „hlavní nádraží“ (uvozovky vysvětlím níže) trvá zhruba hodinu.

Delegátka v hotelu nás ujistila, že je lepší si lístky koupit v pokladně přímo ve stanici, prý je to lepší než po internetu. Když jsme na zhruba kilometr vzdálenou stanici dorazili, zjistili jsme, že v pokladně už očividně nikdo dlouho neseděl. Turnikety za pokladnou byly naštěstí mimo provoz, takže jsme se na nástupiště dostali. Pak ale nastalo nezbytné hledání vhodné aplikace nebo webových stránek pro nákup jízdenek online. Nakonec se to po zlostném klení nad nezbytností uvést své osobní údaje, potvrdit cookies a kdoví co ještě, povedlo. Jeden lístek stál necelých 6 euro.

Na peróně jsme se shodli na tom, že tady je vidět i ta trochu zvláštní řecká povaha. Celý systém turniketů a automatů na nákup lístků jistě stál nemalé peníze, přesto ho nikdo nevyužívá a nikdo se asi ani nenamáhá zaměstnat někoho do pokladny.

Nicméně vlaky jsou v Řecku velmi tiché a rychlé. Nebo alespoň na spoji, kterým jsme jeli. Jezdí zde elektrické jednotky podobné těm u nás, jsou klimatizované a čisté. Ostatně řecké železnice (provozované státní železniční společností Hellenic Train) jsou v partnerském programu s železnicemi italskými (FS) a tato spolupráce očividně nese ovoce. Vlakové spojení je však omezeno pouze na pevninskou část Řecka a poloostrov Peloponés. Navíc spojuje jen větší města, takže síť v porovnání s partnerskou zemí není nijak hustá. Když se podíváte na plánek aténských příměstských vlaků, podobají se spíše plánku metra.

Zhruba po hodině jsme přijeli na něco, co mělo být podle mapky zdejší hlavní nádraží. Museli jsme se sem ovšem dostat po jednokolejné trati, která vedla dlouhým staveništěm uprostřed rušného centra. Samotné nádraží má sice několik nástupišť, ale na důstojnější příjezd k němu si musí místní i turisté ještě počkat, až bude rozšíření koridoru dokončeno.

Pro cestování po metropoli jsme se rozhodli použít metro. To zdejší má tři linky. První podzemní úsek byl zprovozněn v roce 1957, další dvě linky pak až v roce 2000. Na linkách metra 2 a 3 jezdí moderní prostorné klimatizované soupravy jihokorejské výroby. Na lince 1 lze ještě vidět mnohem starší soupravy. Jednorázová jízdenka na 90 minut stojí 1,40 EUR. Nádraží se nachází u stanice Larissa.

Nejprve jsme se vydali na náměstí Syntagma, abychom stihli výměnu stráží u hrobu neznámého vojína před budovou parlamentu. Stráže, nazývané Evzones, jsou oblečeny v tradičních uniformách a provádějí synchronizovaný pochod s charakteristickými pohyby. Je to zvláštní podívaná, která vychází ze starých rituálů (každá část uniformy strážných symbolicky odkazuje na významnou událost z řecké historie) a je turisty velmi oblíbená, podobně jako Pražský orloj. Z nádraží je to sem čtyři stanice metrem (výstup ze stanice Syntagma).

My jsme ovšem měli na řeckou metropoli jen jeden den, a tak jsme se po zhlédnutí výměny stráží vydali směrem k místu, kterému se říká antická nebo také řecká Agora. Jde o starověké tržiště, které bývalo obchodním centrem města, ale sloužilo také politickým a kulturním účelům. Nejpůsobivější je chrám Hefaisteion, který byl vybudován na počest boha Hefaista a patronky města Athény. Na rozdíl od mnoha jiných chrámů z té doby je zachován v překvapivě pěkném stavu.

Z Agory už bylo vidět na samotnou akropoli, kam jsme si po doporučení delegátky koupili v předstihu lístky přes internet a na konkrétní čas. Jak se ukázalo, bylo to celkem zbytečné. Poté, co jsme se v odpoledním horku vyšplhali až ke vchodu s pokladnami a turnikety, za nimiž se pokračovalo až na samotný vrchol kopce, ukázalo se, že čas na vstupenkách nikdo neřeší.

Samotné zbytky chrámů na vrcholu hory jsou impozantní, i když je nejatraktivnější chrám, dominanta akropole Parthenón, v rekonstrukci a částečně pod lešením. Jeden z nejznámějších pohledů na světě viděný na vlastní oči a s odstupem pouhých pár metrů je ovšem nezapomenutelný. Když se rozhlédnete kolem, uvidíte rušné město rozestrkané na okolních kopcích a možná vás ten pohled podobně jako nás vybídne k debatě, zdali jsou Atény nebo nejsou hezké město. Jak podotkl kamarád, je tu buď starověk nebo moderní výstavba, nic mezi tím. Na první pohled jsem mu musel dát zapravdu. Stojíte uprostřed historických monumentů, ale kolem vás se rozprostírá město, jehož unylá bílá připomíná panelákovou výstavbu. Výjimkou jsou snad jen ulice v historické části, plné obchodů se suvenýry a restauracemi. Přesto je to město, které určitě za vidění stojí, už jen kvůli zmíněným památkám. A můžete si zanotovat i známý hit Acropolis adieu od Mireille Mathieu.

Kousek od Agory se nachází řada příjemných restaurací, ve kterých se dá opět velmi dobře jíst. Můžete mít štěstí nebo si udělat rezervaci v některé z těch, které nabízejí výhled na Agoru nebo samotnou akropoli, ale i ty ve vedlejších uličkách nejsou špatné. Přesvědčili jsme se o tom v jedné z nich, v restauraci Omorphi Polis, kde nabízejí mimo jiné výborný gyros doplněný hranolky, pita chlebem a zeleninovou oblohou. Mám rád velké porce, ale tady jsem měl co dělat, abych oběd dojedl.

Zpáteční cesta vlakem proběhla opět v pohodě. Vlak měl jen mírné zpoždění, ale navzdory dopravní špičce nebyl přeplněný. Cestovali tu podobně jako u nás lidé vracející se z práce, kteří se tu potkávají pravidelně a probírají, co je nového nebo co ještě probrat nestačili.

Den třetí – za mykénským králem

Na třetí den jsme si naplánovali opět cestování vozem, a to po trase Korintský průplav – Epidauros – Nafplio – Mykény. Mohlo by se zdát, že těch zastávek bylo na jeden den docela dost, ale byla mezi jimi maximálně hodinová cesta autem, což se nám po dlouhém přesunu první den zdálo optimální.

Korintský průplav byl tedy naší první zastávkou. Pokusy spojit Korintský a Saronský záliv v Egejském moři sice začaly už za císaře Nerona, avšak průplav byl postav „až“ v letech 1881–1893. Kanál je přes 6 kilometrů dlouhý a byl vykopán v úrovni moře, takže v něm nejsou žádná zdymadla. Působí dosti úzkým dojmem, šířka se pohybuje mezi 21 a 24 metry. Boční stěny mají skon 80 stupňů a jsou tak téměř vertikální. Průplav odděluje poloostrov Peloponés od řecké pevniny.

Kanál jsme přejeli po úzkém mostě, přes který vede poměrně rušná komunikace, a zaparkovali na přilehlém parkovišti, jež bylo (překvapivě) zdarma. U parkoviště byla restaurace, několik obchůdků a pár malých, ale nezbytných stánků se suvenýry. Dvouproudovka přes most je lemována z obou stran úzkými chodníky, většinou pochopitelně zaplněný turisty, jež si z mostu fotí průplav nebo si tu dělají „selfíčko“.

Pohled do hloubky 90 metrů není nic pro ty, co nemají rádi výšky. Kovové zábradlí navíc není nijak vysoké, ale obavy z toho, že byste si poté, co do vás někdo nechtěně strčí, zkusili bungee jumping, asi nehrozí (ten tu mimochodem nabízejí, ale pochopitelně za nějaký ten peníz). Určitě je lepší zvolit chodník po pravé straně silnice ve směru od Atén, jelikož nabízí mnohem zajímavější podívanou (mimo jiné na starý železniční most Old Isthmus Bridge) než ten nalevo, ze kterého vidíte jen začátek průplavu v Saronském zálivu.

Když jsme se dost pokochali, pokračovali jsme dál. Právě tady se ukázala ošidnost některých mapových navigací. Po většinu času jsme používali Mapy.cz, které se nám osvědčily už před pár lety na Krétě. V této oblasti ovšem vinou podivných, všudypřítomných „padesátek“ (viz kapitola věnovaná prvnímu dni) aplikace nerozeznala rozdíl mezi silnicí první třídy a venkovskými okreskami. Jelikož pro ni bylo omezení na 50 km/h všude, hnala nás zpočátku cestami, které pomalu vedly kdejakému sedlákovi přes dvůr. Nakonec jsme museli použít dva mobily, podle jednoho jsem řídil já, zatímco kamarád na sedadle spolujezdce musel určit, jestli tu odbočku doprava, do kopce a mezi ovce myslí navigace vážně. Známá filmová hláška „je to sice dál, zato horší cesta“ se sem celkem hodila.

Zanedlouho jsme příjemnou pobřežní silnicí (ne, opravdu jsme navigaci nakonec moc neposlechli) dorazili do druhé zastávky dne, zbytků starověkého města Epidaurus. Po zaplacení vstupného (opět kolem 20 euro) jsme se dostali mezi zbytky různých domů či kostelů, ze kterých povětšinou moc nezůstalo. Kromě pozůstatků chrámu boha Asklépia je zdejším největším lákadlem zachované divadlo s 55 řadami sedadel, kde se zároveň mohlo bavit až 14 tisíc lidí. Určitě stojí za to vystoupat si až do poslední řady a shlédnout celé hlediště i jeviště shora. Budova za jevištěm, sloužící tehdy jako zázemí pro herce, se bohužel nedochovala, ale to vůbec nevadí. Dokonce se tu dodnes pořádají různá představení.

Řada podobných zachovaných divadel byla už tehdy stavěna tak, aby se diváci po skončení představení rychle dostali domů, a ani toto divadlo nebylo výjimkou. Jak vidno, stačilo k tomu dostatek uliček a prostor pro průchod mezi řadami. Návštěvníci si zde mohou vyzkoušet známou přednost těchto venkovních amfiteátrů – úžasnou akustiku. Už kdysi na Severním Kypru s námi průvodkyně udělala malý test spočívající v tom, že někdo stál na „jevišti“ a řekl něco normálním hlasem, a my jsme ho dobře slyšeli i z poslední řady. Tady bylo to odpoledne poměrně dost lidí, takže jsme spíš slyšeli kakofonii různých hlasů. Pozor ale na to, s kým sem jdete, může se vám stát, že uslyšíte i něco, co jste nechtěli…

Další zastávkou bylo přímořské město Nafplio (též Nauplion) na východě Peloponésu lákající návštěvníky především na uličky starého města plné restaurací a obchůdků, a také na přístav a několik pevností. Ve středověku mělo město strategický význam a v prvních pár letech po osamostatnění Řecka bylo dokonce jeho hlavním městem (Atény byly v té době ještě malým a méně významným městem).

V nabídce turistických průvodců je návštěva zdejších několika pevností, mezi nimi i pevnost Akronafplia. Při pohledu na ni jsme si říkali, že by nějaký architekt zasloužil urazit obě ruce a možná ještě vypíchnout oči. Pohled na pevnost totiž hyzdí nedokončená stavba jakéhosi hotelu. Je to jako kdyby někdo začal těsně vedle Hradčan stavět moderní hotel a ani ho nedostavěl.

Pevnost nám tedy nestála ani za fotku, a tak jsme pokračovali směrem k přístavu malebnou uličkou Staikopoulou plnou příjemných malých restaurací, kde byly k vidění i zajímavé úzké staré domy. Hladový či žízniví turista má nespočet možností, kde se občerstvit. V žádné z restaurací, do kterých jsme nakoukli, nebyla klimatizace. Majitelé byli zřejmě „stará škola“ a dávali přednost stropním ventilátorům a otevřeným oknům a dveřím. Vůbec to nevadilo. Docela to fungovalo, a ještě to bylo doplněno obvyklou pohostinností a opět velmi štědrými porcemi.

Samotný přístav je také lemován různými restauracemi, ale podle mého soudu nedosahují (kvůli tomu, že jsou povětšinou mnohem modernější) půvabů těch v uličkách. Je nicméně jistě zajímavé se tu projít, nabízí se mimo jiné i vyhlídka na pevnost Bourtzi.

Cestou z Nafplia jsme ještě autem vyšplhali po úzkých serpentýnách až k poměrně zachovalým zbytkům starobylého hradu Larisa z 10. století. Sem na vrchol kopce na sever od města Argos nejspíš moc turistů nezavítá, po příjezdu na zdejší (bezplatné) parkoviště jsme potkali jen odjíždějící starší manžele a další jsme potkali při našem odjezdu. Jinak jsme tu byli úplně sami, takže jsme si mohli kromě pěkného výhledu na nedaleké město a okolní krajinu vychutnat i celkem majestátní ticho. Hrad je navíc poměrně rozsáhlý a jeho zdi zůstaly z velké části zachovány, takže toto místo za návštěvu (a trochu strachu v autě, pokud pohled vám vadí pohled do srázu ze silnice bez svodidel) stojí.

Poslední zastávkou, na zpáteční cestě, bylo starobylé město Mykény a znovu tedy vzpomínka na Starořecké báje. Nynější archeologické naleziště bylo centrum slavné mykénské civilizace se známou Lví bránou či kruhovými hrobkami. Bylo zde používáno nejstarší známé evropské písmo, ovšem většina z nás si Mykény spíše pamatuje v souvislosti s tzv. Trójskou válkou, kdy zdejší král Agamemnón vyrazil z Mykén do Tróje pomstít svého bratra Meneláa, kterému trójský Paris ukradl manželku Helenu.

Příjezd do tohoto místa je celkem nenápadný. Mírně stoupající a klikatící se silnicí se dojede do otevřenější (avšak stále ještě hornaté) krajiny, kde se po levé straně nachází parkoviště (které v odpoledních hodinách všedního dne nebylo nijak zaplněné) a na kopcích po pravé straně samotné Mykény. Kousek od parkoviště je vstup, kde si zakoupíte vstupenky a za chvíli už můžete projít proslulou Lví bránou. Návštěvníkům jsou u jednotlivých ruin k dispozici cedule s kresbami, jak daný objekt tehdy asi vypadal, samozřejmě včetně krátkého povídání.

Když opět sáhnu po známých hláškách, někdo by mohl říci „no, když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“, ale je nutno přiznat, že tady na vás skutečně dýchá historie, tady se snadno zastavíte a snažíte se představit si, jaký tu tenkrát byl život, co zdejším obyvatelům hrozilo nebo co jim naopak mohlo dělat radost. Tenhle zážitek ještě umocňuje působivé panorama okolních kopců a zvláštní klid, který tu – navzdory návštěvníkům – panuje. Pravda, fotek tu moc nenaděláte. Jedině že byste byli jako ten věkově poněkud nesourodý pár, který jsme tu potkali, a který se celou turistickou trasu věnoval tomu, že dotyčný aranžoval dámu na kdejaký kámen, ona mu pózovala a on fotil ostošest. Nicméně fotek ze samotných Mykén asi moc neměli…

Den odjezdu a závěr

Psát o tom, že Řecko je bezesporu krásná země, pravý ráj pro milovníky antické historie, krásné přírody, půvabných pláží, nádherně čistého moře či dobrého jídla a pití, by bylo jako dovážet sem gyros. Je samozřejmě nemožné stihnout za pár dní vidět vše, co tu stojí za vidění. Nestačily by na to ostatně ani týdny či možná měsíce. Nicméně je dobré si výlet, byť relativně krátký, užít a doufat, že se sem zase někdy podíváte. Já doufám, že vás tahle krátká exkurze alespoň na chvíli pobavila a možná vám přinesla i nějakou inspiraci na příští dovolenou, případně alespoň chuť se do téhle krásné země co nejdřív podívat.