Jaké je to stát se řadovým policistou? Jak se liší vaše představy a představy tvůrců televizních kriminálek od skutečnosti? Na to se vám pokusí odpovědět kniha Jana Dudy Můj příběh jménem POLICIE…

Až do svých dvaceti let byl rodák z Jablonce nad Nisou Jan Duda běžným absolventem gymnázia, jakých sami znáte mnoho, nebo jste jimi také byli. A stejně jako vy se i on v téhle době rozhodoval, co bude dělat dál. Leckdo z vás to možná ještě tehdy nevěděl, ale Jan Duda měl jasno – chce se stát policistou. A to i přesto, že ho od toho jeho kamarád od policie víceméně odrazoval.

Jan měl ale svou hlavu. Absolvoval policejní školu, a nakonec se ocitl „na ulici“, kde řešil všechny možné násilné delikty, od rvaček, krádeží, hádek, až po rozvášněné fotbalové fanoušky. Záhy zjistil, že jeho původní představa se od policejní reality značně liší, takže se brzy dostavil stres a znechucení. Po dvanácti letech od policie odešel a rozhodl se o tom všem napsat knihu.

Tak by se dal ve stručnosti popsat děj knihy, která vyšla v nakladatelství Cosmopolis (součást Nakladatelského domu GRADA). Obsahuje osm kapitol, které se postupně věnují autorovu dospívání (nutná daň podobně biografických knih, naštěstí netrvá moc dlouho), náboru, výcviku, seznámení se s výstrojí, zážitkům z kurzu, odborné přípravě v pražské policejní akademii, až po vlastní policejní práci. Poslední kapitoly jsou pak věnovány zamyšlením nad strukturou, smyslem a funkčností celého policejního aparátu.

Pokud se trochu zamyslíte, musí vám být jasné, že je autor i po opuštění policejních řad vázán jistou mlčenlivostí, a tak mohu rovnou prozradit, že se nedočkáte žádných pikantností z nejvyšších policejních kruhů, ani detailních popisů některých případů či různých pikantností o dosud aktivně činných policistech. Autor nikdy nepovýšil a nestal se tak ani velitelem, nebo dokonce detektivem. Jako bývalý „pochůzkář“ se čtenářům snaží ze svého pohledu popsat bez příkras skutečnou tvář tohoto náročného, a přesto stále ještě lidmi hojně opovrhovaného povolání. Nevyhýbá se ostré kritice nesmyslných příkazů a nefunkčnosti mnohých částí policejní mašinérie. V neposlední řadě seznamuje čtenáře s fungováním Policie České republiky a její hierarchií.

Přečtěte si:  Styl života v kamionu (1. díl)

Styl vyprávění na mě nepůsobil příliš jednotným dojmem – spíše jako by šlo o delší vyprávění někde ve společnosti, kde vyprávěč občas přeskakuje nebo odbočuje, jestliže si na něco vzpomene. Pokud autor něco tvrdí, vzápětí zřejmě cítí potřebu to uvést na pravou míru nebo spíš tvrzení zmírnit, aby se někoho nedotkl, někoho neurazil. Občas to lehce hraniční s protiřečením si. Ale je to prvotina, která jistě nemá za úkol oslnit čtenáře expresivním jazykem, vybroušeným stylem, či ho snad dokonce držet v napětí. Takže výše uvedené detaily bych autorovi odpustil, hodnota jeho knihy je jinde.

Každý z vás má na policisty určitě nějaký názor, protože se už s nějakým setkal, byť se takovým setkáním snažíme pochopitelně vyhnout. Řada z vás možná dostala pokutu za nějaký dopravní přestupek, byli jste někde sepisovat protokol o vykradení bytu či krádeži jízdního kola nebo dokonce auta. Věc pochopitelně pokaždé nepříjemná. Jsme ve stresu a máme tendenci pohlížet na policisty kriticky. Co vlastně dělají, aby podobným krádežím zabránili? Proč vybírají pokuty zrovna na tomto místě a ne jinde? Takové otázky se jistě v podobných případech honí hlavou leckomu z nás.

Přečtěte si:  Mezi nebem a zemí - neplýtváte časem na zbytečnosti?

Proč to tak je, na to z velké míry odpovídá právě tato kniha. Že jsou v policejním aparátu podobné nešvary, jako v každé větší firmě, asi nikoho z nás nepřekvapí. Vlezdoprdelkování, udržet se u koryta zuby nehty, neodbornost, kamarádíčkování, to všechno je u policie podle autora také. Co vás možná nemile překvapí, je třeba takový „čárkový systém“, kdy dopravní policisté prostě musí rozdávat pokuty, aby splnili jisté pochybné kvóty, kolik jich mají rozdat. Asi proto vás už pak nepřekvapí, že stojí často jen pár metrů od cedule začátku či konce obce, že rozdávají pokuty za překročenou rychlost na přehledných a rovných úsecích, a ne třeba u přechodu před školkou. Pokud nevěříte obvyklým oficiálním prohlášením před akcemi typu „Kryštof“, že se tím zachrání mnoho životů před nezodpovědnými řidiči, máte pravdu. Autor sám nastiňuje, že o záchranu životů nikomu nejde, jen o to urvat „čárky“ za pokuty a zalíbit se nadřízeným.

To je jen jeden příklad z mnoha, které kniha popisuje. Po jejím přečtení se pak už možná nebudeme divit, proč policisté jezdí někdy jen v jednom, proč často při hrozbě raději vyčkávají, nebo proč rovnou nestřílí. Prostě proto, že je jich málo, představy o zpacifikování třech násilníků jedním urostlým policistou jsou jen směšné představy, a výstřel ze zbraně znamená nepředstavitelné problémy. Kniha ale přináší i řadu dalších drobností, nad kterými jsme možná nepřemýšleli, nebo by nás nenapadli (za všechno třeba nepohodlné oblečení, obtíže s výstrojí, nebo nároky na fyzickou zdatnost, kterou si ale každý musí zajišťovat ve svém volnu).

Jan Duda na snímku Jaroslava Jiřičky

Kniha ale rozhodně není o tom, že někdo sloužil u policie dvanáct let a teď na ní kydá špínu. Je spíše takovým smutným zamyšlením nad rozdílem mezi představou a realitou, mezi tím, jak by fungovat měla a jak funguje, a proč. Jak sám autor podotýká, ve sboru dělá řada policistů, kteří jsou také lidé, jsou otcové, kamarádi, manželé, jsou lidmi, kteří se snaží svou práci dělat poctivě a nastupovali do ní s ideály, o které ale brzy přišli. Pak se buď snaží „držet hubu a krok“, což znamená rostoucí frustraci a negativismus, nebo začnou o všem „až moc přemýšlet“, ale pak se tam dlouho neudrží nebo sami nakonec odejdou. Pak ale nemá mít policie nedostatek lidí, že. Což je základní kámen řady problémů, kterým se z velké části věnuje tato kniha.

Přečtěte si:  Než spadne opona

Kniha Můj příběh jménem POLICIE asi nepřinese žádné překvapující odhalení, ale bude zajímavá především pro ty, kdo se sami z různých důvodů zajímají o policejní práci na té nejzákladnější úrovni. Popisuje, s čím se musí řadový policista vyrovnat, co jeho práci komplikuje a proč. Nepřináší žádné řešení, jak by to šlo dělat lépe, ale má určitou výpovědní hodnotu o současném stavu. Z knihy policie sice nevychází příliš lichotivě, ale možná až příště nějakého policistu potkáme, uvědomíme si, čemu musí čelit. A když někdo bude chtít na policisty nadávat, nebude od věci přečíst si kapitoly této knihy.

Vydáno: Grada Publishing, a. s., 2020, 208 stran

Share Button