Veronika Soumarová: Nechávám se překvapit, která role mi vejde do cesty

Na divadelních prknech doslova vyrostla, protože oba její rodiče v divadelním prostředí pracují. Hostovala v Národním divadle v Brně, v Hadivadle, Městském divadle na Kladně či ostravském divadle Aréna. V současné době ji můžete vidět v Mladé Boleslavi či v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Jaké je mít rovnou téměř jasno při výběru povolání? Jaké jsou její sny a herecká přání, prozradila Veronika Soumarová v rozhovoru.

Odmala se pohybuješ na prknech, která znamenají svět. Vědělas tedy hned, že se chceš stát herečkou?

Jako malá holka jsem se pohybovala spíš v hereckých šatnách a zvukařské kabině (maminka je vedoucí garderoby a táta mistr zvuku). Prvně jsem na jevišti stála asi v devíti letech jako vlčátko a opička v muzikálu Mauglí. Brala jsem to tak nějak přirozeně, prostě jsem jen překročila hranu portálu a rampy. V divadle mi bylo dobře, vonělo mi, byla jsem tam jako doma. Bylo pro mě velikým hřištěm, světem fantazie se spoustou tet a strejdů.

Nepamatuji se ale, že by to byl už odmala nějaký můj životní sen. Tím se stal až později při studiu na konzervatoři. Přesně jsem si to řekla ve třeťáku po představení Motýli jsou volní, kde jsem hrála matku. Tam jsem poprvé zažila radostné chvění z toho stát opravdu na jevišti a hrát. V té době mě hodně motivovaly životopisy Josefa Karlíka a Borise Rösnera, v nichž si s oblibou listuji dodnes.

Takže jako malá jsem to nevěděla, ale dnes už jsem si jista, že herečkou být chci!

Vystudovala jsi brněnskou konzervatoř, tedy hereckou střední školu. Myslíš, že už v takhle útlém věku může člověk jistě vědět, že chce být hercem?

Myslím, že každý to má jinak. Jak jsem říkala, já k jistotě dospěla až během studia. Konzervatoř byla pro mě „školou života“, jeden velký večírek zakončený maturitní zkouškou z něčeho, co mě naplňuje a baví. Ideální studium, z něhož jsem odešla jako absolventka herectví, se spoustou zážitků a odhodláním dělat divadlo poctivě, s láskou a úctou.

Myslím, že pro splnění touhy stát se hercem, je zcela lhostejné, jestli jdete na konzervatoř nebo jinou hereckou školu, a kolik je vám tedy let. Na druhou stranu, když jdete až na vysokou hereckou školu, je určitou výhodou například to, že máte za sebou „normální“ střední školu a na rozdíl od konzervatoristů jste neměli matematiku naposledy v deváté třídě na základní škole. Takže spočítat si honorář a daně je pro vás mnohem snadnější. (smích)

A respektovala rodina tvoje rozhodnutí? Podporují tě?

Na rozdíl od jiných jsem od svých rodičů nikdy neslyšela ‚nebuď herečka‘. Nic mi zvlášť nevymlouvali ani nezakazovali. Sice neskákali radostí, když jsem si podala přihlášku na konzervatoř a následně byla přijata, ale prostě to přijali. Samozřejmě, že měli určité obavy, především proto, že oba moc dobře umělecký svět znají a vědí, jak to chodí. Táta strávil v divadle 46 let, prožívá se mnou každý můj úspěch i neúspěch, drží mi palce a jezdí na představení. Maminka také, ta je v divadle 33 let, je to pro mě životní motor a inspirace, protože dělá své povolání pořád s plným nasazením. Má velice střízlivý názor na divadelní svět a nastavuje mi zrcadlo, abych neulétla do oblak, což se nám herců někdy stává.

Pravdou je, že jsem hodně nervózní, když vím, že jsou v hledišti. Na jejich názoru a připomínkách mi záleží nejvíc. Byli a jsou tou největší oporou a já jim děkuju z celého srdce za to, že mě nechali jít si za divadelním snem. Protože mít za dceru herečku asi občas nebude právě komedie.

Už od základní školy jsi hostovala na různých kamenných scénách, ale nyní jsi na volné noze. Co ti vyhovuje víc?

Nikdy jsem nebyla v plném angažmá, takže vlastně nevím, jaké to je. Ale co se týká volné nohy, má to svá pro i proti, jak odpoví téměř každý. Myslím, že je fajn být jako mladý herec v této pozici. Mě volná noha motivuje a žene dopředu. Navíc se díky tomu mám často šanci naučit nové věci. Myslím, že i v našem oboru platí přísloví „čím víc věcí umíš, tím více jsi člověkem/hercem“ a je třeba těchto příležitostí plně využívat. Navíc si sami určujete, co bude vaší další prací, a je jen na vás, jak moc jste aktivní.

Jediné, co mě mrzí, je, že se na uměleckých školách dnes nevyučuje sebeprezentace, umění prodat se. Zní to asi trochu drsně „prodávat sebe“, ale je to tak. Pokud jste na volné noze, platí „herec = produkt.“ Musíte se tak občas brát a ne každý to umí. Pro mě to bylo zpočátku těžké, nejsem žádná „loktařka“, trochu jsem se plácala na místě. Ale život vás hodně naučí, a pokud máte touhu hrát, najde se i motivace a různé cesty.

Máš za sebou už celou řadu rolí. Kterou považuješ za stěžejní a byla některá z nich tou vysněnou?

Říká se, že kdo nemá vysoká očekávání, není pak zklamaný, takže vysněnou roli nemám. Nechávám se překvapit, která role mi vejde do cesty. Oblíbených, nebo těch, které bych si chtěla zahrát, je ale hodně. Například Alice z Na doteku, Nina v Rackovi, Lavínie ze hry Smutek sluší Elektře, Sally z Kabaretu, Girleen z Osiřelého západu a mnohé další. Stěžejní role mám, ty jsou v herectví důležité. Minulou sezónu se mi poštěstilo zahrát si takové role hned dvě, a to Christianu z My děti ze stanice ZOO a Eliševu v Mikve. Obě role jsou absolutně protichůdným úkolem. Zkoušela jsem je najednou, ráno zkouška v Ústí, večer v Boleslavi, premiérovali jsme měsíc po sobě. Dostala jsem díky nim velkou školu, musela jsem se soustředit, vnímat každou minutu na zkouškách a nepodlehnout panice, nebo osobnímu tlaku.

Považuji tohle období za jedno z nejhezčích ve svém dosavadním pracovním životě, ale bylo to příjemné i po osobní stránce. Díky ZOO jsem poznala skvělé lidi, a především neskutečnou partu kolegů a přátel z Činoherního studia. Díky Mikve jsem zažila výjimečné zkoušení s Petrem Mikeskou, který spojil osm žen, aby spolu dva měsíce zkoušely, smály se i plakaly. Výsledkem je skvělé představení, při každé repríze mě mrazí, jak moc skutečné v daných okamžicích jsme. Obě ty role jsou opravdu zásadní, a tomu, že jsem je dostala, se říká herecké štěstí.

Chodíš se dívat na kolegy a jsou ti inspirací k vlastní práci?

Chodím a strašně ráda! A největší zážitek je, když mám po představení pocit, že lítám štěstím, protože to, co děláme, má pořád, i v téhle bláznivé době, smysl a bude ho mít i dál.

K takovým představením bych rozhodně zařadila inscenace souboru 11:55, na který jsem přišla díky své kolegyni Tereze Volánkové ze ZOO. Soubor založili bývalí spolužáci z Damu a možná proto, že se znají a jsou na sebe napojeni, jsou pro mě jejich představení pokaždé radost. Zajděte si na ně!

Jinak mě kolegové inspirují nejen na jevišti, ale i mimo něj, třeba po představení v divadelním klubu. (smích)

Mimo hraní máš i spoustu jiných uměleckých zájmů, například žongluješ a chodíš na chůdách. Chtěla bys tyhle dovednosti využít i při herecké práci nebo už se ti to snad povedlo?

Ano, poslední dobou mě prostě začalo bavit být tak trochu klaun a cirkusačka. Hodit se to může vždycky, vždyť i třeba Nina z Racka, v nějakém moderním pojetí, může být žonglující lachtan. (smích)

Chůdy zbožňuju. Jak se říká, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně, tak já říkám, že z chůd. Na chůdách jsem se naučila v rámci zkoušení Zkrocení zlé ženy v Mladé Boleslavi. Přišla jsem na zkoušku, kde ležely jakési tyčky, a režisér Pavel Khek mě mezi dvě postavil a řekl, že se na nich naučím, protože na začátku představení na nich budu chodit. Tak se taky stalo. Díky své kolegyni Sváťě Milkové jsem se na nich naučila, myslím, velmi dobře.

V poslední době jsem začala spolupracovat s agenturou PHB-ART, kde v rámci cirkusu taky chůdařím. Žonglovat se učím, za léto mám zadáno udržet ve vzduchu místo tří míčků čtyři. Přes prázdniny taky toužím pokořit chůzi po laně, protože mě možná v nové sezoně čeká role provazochodkyně. A i kdyby to nevyšlo, tak mám aspoň další dovednost.

Divadelní prázdniny jsou v plném proudu. Co tě baví, když máš volno od práce?

Čtu! Jsem hrozná knihomolka, čtu pořád, všechno, všude! Miluju letní kino, takže mě určitě čeká ještě pár filmů. Mám ráda výlety, nejlépe dvou a vícedenní. S přáteli se sebereme a jedeme prostě někam pryč, do přírody, jiného města i za hranice. Nemáme předem určený cíl a to mě baví, je to dobrodružství.

Ráda trávím čas s rodinou a moc se těším, jak si s tátou zahrajeme tenis, což je můj srdcový sport a veliký relax. A v poslední době mě ovládl chtíč naučit se nějaké nové jazyky, takže odpočívám u učebnic španělštiny a francouzštiny.

Mimoto se v současné době učím nové písničky a hrát na ukulele. A s kamarádem zkoušíme napsat vlastní divadelní hru. To je velká zábava!

A jasně, že i divadlo musí být, takže se chodím dívat na kolegy, kteří přes léto relaxují na jevišti.

Na závěr ještě k práci, kde tě mohou diváci v nadcházející sezóně vidět?

V Činoherním studiu v Ústí nad Labem budu nadále hrát Christianu v inscenaci My děti ze stanice ZOO, v Mladé Boleslavi například v muzikálu Kabaret, Mikve nebo Maškarádě. Rýsuje se mi nějaké natáčení a další herecké příležitosti, ale to si zatím nechám pro sebe, abych to nezakřikla.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho spokojených diváků.

Taky děkuji a přeji čtenářům hezký zbytek léta.

Medailonek

Veronika Soumarová se narodila roku 1988 v Brně. Oba její rodiče pracují v divadle. Absolvovala brněnskou konzervatoř. Hostovala v Národním divadle v Brně i dalších scénách. V současné době hostuje v Městském divadle v Mladé Boleslavi či v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Jako herečka i režisérka spolupracovala s amatérským souborem Stodola. Je svobodná a žije v Praze.

Více informací najdete na FB stránce Veroniky Soumarové.