Petra Klabouchová pokřtila román Duch Pankráce o nenápadném hrdinství válečných obětí

Beseda a křest knihy Duch Pankráce připomněly syrové příběhy obyčejných lidí popravených za války, jejichž motáky autorka přetavila v hluboce působivý román.

Beseda nové knihy Petry Klabouchové s následným literárně-hudebním křtem a autogramiádou proběhla na tradičním místě pro tyto akce, v prvním patře Paláce knih Luxor v těsném sousedství malé kavárny. Je to místo s omezenou kapacitou k sezení, která je někdy až dost velká, pokud přijde málo lidí, jindy zase nedostatečná, když přijde oblíbený autor nebo má za kmotra nějakou celebritu. Dorazil jsem s půlhodinovým předstihem, ale všech pětadvacet židliček bylo už obsazeno. Smířil jsem se s hodinou stání – což jsem hned na začátku besedy přestal vnímat jako problém.

Tady skončily moje obvyklé české stížnosti na nepohodlí. Hned s prvními minutami jsem si uvědomil (a jistě nejen já), jak jsou naše „problémy“ malicherné v porovnání s tím, co prožily postavy knihy Duch Pankráce, respektive se závažností tématu této knihy. Spisovatelka, novinářka a hudební manažerka Petra Klabouchová už svými předchozími knihami Prameny Vltavy a U severní zdi zanechala silný dojem. A tahle nová kniha je ještě syrovější. Vznikla podle skutečných motáků (ve vězeňské mluvě psaná zpráva předávaná nelegální cestou) odsouzených k popravě v Pankrácké sekyrárně za druhé světové války. A nešlo o zločince nebo o velké hrdiny typu parašutistů. Odsouzenci byli zcela obyčejní lidé, malí odbojáři, kteří se „provinili“ jen tím, že se snažili někomu pomoci nebo chtěli být užiteční (třeba roznášením lokálních letáků). Přičemž velmi často byli z různých důvodů udáni, leckdy i někým z blízkého okolí. Mezi odsouzenými a popravenými byli i babičky nebo hodně mladí lidé.

Autorka měla pro tento román materiály už z výše zmíněných dvou knih. Při práci na nich našla příběh dvou postav, který se tam ale už nevešel, a tak ji napadlo zpracovat ho v další knize. Hlavním zdrojem jí ale bylo dílo Karla Rameše. Ten pracoval v pankrácké věznici jako „chodbař“ a vytvořil nelegální poštovní síť mezi vězni. Schraňoval i motáky odsouzených k smrti. Po válce z věznice dostal přes šest tisíc dopisů a fotografie popravených. V roce 1946 vyšly v jeho dvoudílné knize Žaluji – Pankrácká kalvárie. Díky této knize nemusela Petra Klabouchová dle svých slov znovu procházet všechny rukopisy. I tak to pro ni byla těžká a smutná práce, protože si při čtení motáků z přípravné cely – tedy těsně před popravou – vytvořila vztah k lidem, kteří je psali. Četla, co prožívali a přitom se nevzdávali naděje. Dokud nedošla až k poslednímu motáku…

Petra Klabouchová také uvedla, že píše pocitově a díky dobré představivosti si dokáže vybavit prostředí děje, a co asi postava v tu chvíli prožívá. Na odlehčení si ovšem komedie nepouští – tu prý (jak s mírně sarkastickými úsměvem dodává) sama žije, jelikož po skočení práce na ni čeká „domácí blázinec“. Odreagovává se ale psaním humoristické prózy. Maminka jí prý nutí, ať napíše jednou něco romantického, ale to není její styl. Je to ale také důvod, proč matka není její beta čtenářkou, protože by nebyla nezaujatá.

Kmotry knihy se stali Lucia Švorcová (marketingová manažerka knihkupectví Dobré knihy) a Oldřich Suchý (knihkupec a protagonista podcastu Kosmas na férovku!). Pro oba to byla první zkušenost a oba se shodli na tom, že je pro ně velká čest, že jde právě o tuto knihu, jež v nich rozhodně zanechala hluboký dojem. Je prý smutná a bolavá, ale zároveň vzbuzuje úctu k obětem a současně i nepochopení, jakých zvěrstev byli lidé schopni, přičemž se na konci dne vrátili do kruhu rodiny, jako by se nic nestalo. V závěru knize popřáli, ať se nejen hodně prodává, ale ať díky ní lidé nezapomenou na hrdiny knihy, protože přesně to bylo i jejich přání.

Na besedu přišlo i několik blízkých těch, kdo byli tehdy popraveni. Otec se synem, jejichž pradědeček a dědeček (hajný) skončil na popravišti po udání sousedem, že vedl odbojovou skupinu a distribuoval nelegální tiskoviny. Dalším byl někdejší ředitel pražské zoologické zahrady Petr Fejk, jehož děda byl na základě udání od sousedů odsouzen a popraven za přechovávání nepřátel říše.

Na závěr byla kniha pokřtěna bílými lístky růží – symbolikou spojenou s jednou z postav románu. Po křtu ještě následovala hudební vložka, o kterou se postaral italský rockový instrumentalista a zpěvák Marco Mendess a jeho anglicky zpívaná rocková balada. Oficiální část skončila za necelou hodinu, ale mnoho lidí zůstalo dál. Atmosféra byla silná a nikomu se evidentně nechtělo odcházet.