Poslední aristokratku není třeba příliš představovat. Po fenomenálním úspěchu knihy, jaký zaznamenala v roce 2012, už má i dvě pokračování. Humoristický román je čtenářsky natolik oblíbený, že ho od prosince 2015 uvádějí jako dramatizaci i u Hrušínských v pražském divadle Na Jezerce.

Anna Polívková, Jan Hrušínský, Miluše Šplechtová v představení Poslední aristokratka
Anna Polívková, Jan Hrušínský, Miluše Šplechtová v představení Poslední aristokratka. Foto: Ivan Kahún

Legrační příhody čerstvých majitelů zámku Kostka tak mohou pobavit další publikum, ačkoli do divadla to táhne především ty, kteří už znají předlohu. (Ti se v divadle poznají podle toho, že se smějí jako první, mnohdy ještě před pointou. Už ví, jak to bude.) Stále se ale najde pár takových, kterým se populární kniha kastelána, píšícího pod jménem Evžen Boček, vyhnula, a tak zrekapitulujeme:

Po revoluce v 90. letech nastala éra restitucí, a tak se z Ameriky vrátila rodina Kostkova, aby převzala zpět zámek Kostka. Marie (Anna Polívková) a její rodiče (Jan Hrušínský a Miluše Šplechtová) se nestačí divit. Nejspíš jim právník Benda zatajil pár informací o stavu budovy, financí i personálu. Kastelán, kuchařka i zahradník tvoří výstřední partu figur jako z grotesky – mrzout, co nemá rád lidi, alkoholička a hypochondr. Plus úplně blbá advokátova dcera. Za pomoci rázné manažerky se mají stát výdělečným podnikem, kam se budou návštěvníci hrnout, proces však připomíná spíš cirkus…

Miluše Šplechtová v představení Poslední aristokratka
Miluše Šplechtová v představení Poslední aristokratka. Foto Ivan Kahún

Díky bohaté historii se Češi považují za experty přes hrady a zámky všeho druhu, každý aspoň na jednom někdy byl. Leckdo si vzpomene na nějaký zámek, který nový majitel vydupal ze země a pozvedl do turisticky atraktivní destinace. Je proto pochopitelné, že takovýhle byť nadsazený pohled do zákulisí, jak to vlastně všechno funguje za zavřenými dveřmi, lidi láká. Zvlášť když je to taková legrace.

Diváci, kteří knihu už znají, odcházejí z divadla spokojeni, že slyšeli své oblíbené hlášky. Ti, kteří ještě Bočka nečetli, odchází z divadla také spokojeni, ale hned další den začnou shánět knihu – protože předlohy bývají obvykle ještě lepší (a třeba se tam vysvětlí původ „muflonů“).

 

 

Líbilo se? Dejte o článku vědět ostatním: