Tři dny po stopách Starořeckých bájí a antických památek: Pýthie mlčela, Parthenón byl v lešení, ale stejně to stálo za to

Řecko je zemí, kde se prolínají starořecké báje s dechberoucími památkami a příjemnou středomořskou atmosférou. Stačí tři dny, abyste prošli Apollónovu věštírnu, obdivovali akropoli, ztratili se v uličkách Nafplia a postáli před Lví bránou v Mykénách. My jsme to zkusili – a rozhodně nelitujeme.

V první polovině června tohoto roku jsem se svými dvěma přáteli podnikl tradiční „pánskou jízdu“, tentokrát do historického řeckého kraje Attika. V následující řádkách ovšem nečekejte popis bujarých pijatyk. Jsme už tři rozumnější pánové, kterým do šedesátky zbývá jen pár let, takže náš denní program se skládal z celodenního výletu, přičemž na nějakou tu skleničku zaslouženého moku došlo až večer po návratu do hotelu. Nečekejte ani podrobný cestopis, na to jsou mnohem fundovanější cestopisné weby. Tato reportáž bude taková směs postřehů a pocitů, které v nás vzbudila návštěva několika světově proslulých památek.

Den první – chtěli jsme vědět, co nás čeká, aneb výlet do věštírny v Delfách

Všichni tři jsme se shodli na tom, že jsme v dětství milovali Starořecké báje od Eduarda Petišky. Pamatuji se, že jsem je četl několikrát a vždy jsme příběhy Herkula, Odyssea, Agamemnóna či olympských bohů hltal jako dobrodružnou pohádku. Na první den našeho výletu proto volba padla na proslulou Apollónovu věštírnu v Delfách. Bydleli jsme v menším resortu v městečku Kinetta, vzdáleném něco přes 80 kilometrů západně od aténského letiště. Do Delf to odtud bylo zhruba tři a půl hodiny cesty, ale to nás neodradilo, stejně jako to, že cestou toho podle všeho nebude moc k vidění.

Půjčili jsme si menší SUV Volkswagen T-Cross (obdoba naší Škody Kamiq). Půjčovna sjednaná delegátkou a úřadující i v našem hotelu si účtovala 100 euro na den. Při zápůjčce na více dní byla denní sazba o 10 euro levnější. Menší vozy se sice daly pořídit za nějakých 70 či 80 euro na den, ale při naší výšce kolem 190 cm jsme si raději trochu připlatili za pohodlí.

I když toho opravdu cestou k vidění moc nebylo, nenudili jsme se. Krajina je tu v lecčems jiná než u nás, a tak se člověk neubrání srovnávání. Především je vidět, že vnitrozemí je mnohem chudší a pro většinu turistů velmi pravděpodobně o dost méně atraktivní než pevninské pobřeží nebo malebná příroda na ostrovech. Evidentně tu není moc pracovních příležitostí. Několikrát jsme projeli městem duchů s opuštěnými domy, vymlácenými obchody a zpustlými benzínkami. I u mnoha obydlených sídel byl poblíž zjevně léta nepoužívaný tovární komplex. Ve vesnicích bylo třeba dávat při řízení pozor na toulavé psi, kteří se tu bezcílně, uondaní vedrem šourali prostředkem silnice a nehnulo s nimi ani zatroubení.

Když si na internetu najdete něco o dopravních předpisech a zvyklostech v Řecku, dost často na vás vyskočí varování typu jací jsou Řekové špatní a bezohlední řidiči. Musím říci, že za celé tři dny (respektive dva dny cestování vozem) jsem se s nikým takovým nepotkal. To spíš u nás na pravidelné páteční cestě na chalupu nebo v neděli zpět potkám bezohledných řidičů hned několik. A to jsem se ještě vyjádřil velmi slušně.

Pravidla silničního provozu v Řecku se od těch našich nijak zvlášť neliší. Maximální povolené rychlosti jsou stejné. V Řecku se nemusí přes den svítit (za dobré viditelnosti). Některé stránky upozorňují na odlišné pravidlo na kruhových objezdech, kdy přednost má přijíždějící vozidlo, ale s takovými jsme se nesetkali. Navíc je povinnost dát přednost u objezdů vyznačena.

Řekové dodržují nepsané pravidlo, že pokud je silnice dostatečně široká a je u ní široký odstavný pruh, jedou polovinou vozidla v tom pruhu, takže umožní rychlejším řidičům pohodlné a bezrizikové předjetí. Tenhle zvyk praktikují i řidiči, za nimiž nikdo nejede. Upřímně nevím, nakolik je to proti předpisům, nicméně po našich silnicích, kde máte neustále nějakého uspěchaného podnikatele za zadkem, je to docela balzám. Jediné, co jsme moc nepochopili, byla podivná omezení na 50 km/h tam, kde to vůbec nedávalo smysl. Značeno to ovšem moc výrazně nebylo, přesto nás na tento limit upozorňoval jak palubní počítač, tak navigace. Nicméně nikdo z místních si s tím velkou hlavu nedělal, a tak jsem se tomu jako řidič rychle přizpůsobil.

Samotné Delfy se nachází na konci klikaté horské silnice. Zvláštní je, že po celou dobu moc aut nepotkáte, což ve vás vzbuzuje pocit, že tam buď nikdo nejezdí, nebo mají zavřeno. Teprve posledních pár stovek metrů přes samotným městečkem a starověkým komplexem vás přesvědčí o opaku. Parkoviště vyznačené v navigaci se buď zřítilo do údolí pod silnicí, nebo ho teprve stavěli, takže platil systém „zaparkuj, kde se dá“. V odstavných pruzích, žlutými pasy oddělenými od silnice, to asi nebylo moc legální, ale z toho si hlavu nikdo nedělal. My jsme nakonec zaparkovali mnohem dál od různých zoufalých pokusů, a to přímo v samém centru Delf, což nás sice stálo asi kilometr a půl chůze navíc, zato jsme mohli být v klidu.

Starověký archeologický komplex delfské věštírny se nachází na poměrně strmém kopci. Poté, co zaplatíte 20 za euro vstupenku, projdete muzeem, kde se o tomto místě můžete dozvědět ledacos zajímavého, a to jak z promítání, tak z různých dochovaných artefaktů (pochopitelně s popisky). Jak jsem se už zmínil v úvodu, o stroze odrecitované historii tento článek není, každý si může o Delfách najít na internetu dostatek informací.

Za muzeem návštěvníka čekají různě zachovalé pozůstatky domů a chrámů včetně více či méně dochovaných sloupů. Celý komplex se nachází uprostřed majestátní krajiny, takže už jen výstup pár desítek metrů nad příjezdovou silnici stojí za to. Nacházíte se tam, kdy by na vás měla dýchat historie, kolem všechny ty zbytky někdejších staveb, to vše lemují vysoké stromy, za vámi se tyčí hory a pod vámi se rozprostírá působivě hluboké a široké údolí.

Samozřejmě záleží na tom, kam až se chcete v tom vedru vyšplhat, nicméně asi všichni nakonec chtějí dojít až do nejvyššího možného bodu. Minete tedy ruiny Apollónova chrámu, kde působila věštkyně Pýthie, zamyslíte se, jaké asi bylo sledovat divadelní hru ve zdejším antickém divadle, které mohlo pojmout až pět tisíc diváků, a nakonec se dostanete až k nejvyššímu bodu, antickému stadionu, kde se konaly pýthijské hry – po olympijských hrách druhé nejvýznamnější sportovní závody ve starověkém Řecku. Stadion je jedním z nejlépe zachovaných v této zemi.

Když sestoupáte zpět k silnici, můžete si u východu zakoupit suvenýry, případně se občerstvit. Pokud ovšem nedáte přednost zmíněnému samotnému městečku, které tyto možnosti pochopitelně nabízí také.

Cestu zpátky jsme si zpestřili zastávkou v tradiční řecké vesnici Arachova. Nešlo o žádnou zajížďku, poněvadž jsme jinudy stejně jet nemohli. Městečko s tradiční kamennou pevninskou řeckou architekturou se nám ovšem zalíbilo, už když jsme jím projížděli do 10 kilometrů vzdálených Delf. Zdejší promenáda je lemována spoustou příjemných restaurací, lidé sedí venku na úzkých chodnících, do toho tu krokem projíždí auta, mezi nimi se motají turisté a nezbytné skútry. Prostě to tu žije. Díky kamenným domům obklopeným horami a četným tavernám, čtyřtisícové sídlo trochu vypadá, jako by sem bylo importováno z nějakého rakouského údolí. Ač by to možná leckdo v Řecku nečekal, jde o známé lyžařské centrum. V létě tu zase na příznivce kol čekají četné cyklostezky.

Řada restaurací těží z výhledu do údolí. Pokud máte štěstí, dostanete stůl na terase, kde můžete přes střechy starých domů v uličkách pod vámi obdivovat panorama pohoří Parnassos. Brzy zjistíte, že nejen zdejší restaurace, ale i ty další na jiných místech Řecka většinou uspokojí i „hladovce“, jelikož porce jsou tu velmi štědré a naservíruje vám je vždy příjemná obsluha. Zkrátka a dobře tradiční řecká pohostinnost.

Sice jsme se ten den zastavili jen na dvou místech, ale na odřízené kilometry toho bylo celkem dost. Nikdo z nás však nelitoval, že jsme tu relativně dlouhou cestu podnikli. Podívali jsme se na místo, které jsme dosud znali jen ze Starořeckých bájí, nechali na sebe dýchnout kus historie, obdivovali starověké stavitelské umění, viděli příjemná městečka i zase trochu jinou krajinu. Ve vnitrozemských a téměř bohem zapadlých vesničkách jsme se přesvědčili, jak se u nás vlastně máme dobře. Což se bude hodit, až zase budeme někdy na něco nadávat…

Druhý díl vám přineseme v příštím týdnu.