Ještě stále jsou dětmi, ale už se v nich probouzí budoucí náznak dospělosti. Touží objevovat. Ve své nevinnosti však ještě nerozeznají osudovou chybu od dětské hry. Probuzení jara, inscenace, z níž mrazí, právě v pražském Pidivadle.

Foto: archiv divadla

Parta školáků, kteří spolu kamarádí. Hrají si na vojáky, na zloděje, nevinně dovádějí v obecním seníku. Wendla (Zuzana Částková) odmítá nosit sukně pro mladé dámy, chce ještě zůstat holčičkou, Moritz (Michal Kuboušek) má v hlavě jen učení a chce postoupit do dalšího ročníku. Otto (Aleš Fidler), Hans (Jan Knespl) a Melchior (Jan Pichler) vymýšlejí skopičiny, Marta (Karolína Půčková) sní o svých budoucích dětech, které rozhodně nebude bít, a Tea (Lucie Vohejlová) chce hlavně chodit v růžové. Jen Ilsa (Jaroslava Košková) je jiná, přestala chodit do školy a stále se toulá někde po městě. Jejich matky (Taťána Havlová, Magdalena Jiroutková) to sledují ostřížím pohledem a čekají na jakoukoliv změnu. Ta má přijít velmi záhy a převrátit život jednomu každému z nich.

Děti nemohou navždy zůstat dětmi, řád světa funguje jinak. A tak i tyhle děti musejí pomalu dospívat a poznávat strasti i slasti, a především zákonitosti mezilidských vztahů. Jejich těla se začínají probouzet, přichází počátek bujení a tělesné touhy, s níž si dospívající člověk ne vždy umí dobře poradit. V dnešní době už se však nemusí bát zeptat někoho ze svých blízkých nebo si informace jednoduše sám vyhledá. V době, kdy hra Probuzení jara vznikla, tedy před 126 lety, bylo ale všechno jinak. Panovalo tmářství, zaslepenost a ze strachu z Boha mohlo dojít i k nevratným tragédiím.

Foto: archiv divadla

Frank Wedekind byl na svou dobu velmi pokrokovým a odvážným autorem. Svou nejslavnější hrou způsobil poprask a skandál. Naštěstí dnes žijeme v jiné době a ve společnosti víceméně liberální, která je schopná a ochotná Wedekindovu hru přijmout bez uzardění. Probuzení jara je příběhem o tápání, objevování vlastního těla, touze po ukojení sexuálního pnutí, prvních láskách a kradmých dotecích, ale na druhé straně o nepochopení, boji proti pokrytectví, zkostnatělosti a bigotnosti, která může vést až na okraj propasti.

Letošní absolventi VOŠ herecké v Praze Probuzení jara nazkoušeli, pod pedagogickým vedením Diany Šoltýsové a Martina Vokouna, v režii Lukáše Pečenky jako svou první absolventskou inscenaci. Inscenace je souhrnem obrazů, z nichž se divákovi jako z dílků puzzle pomalu staví celý děj. Žádnou z postav nelze spolehlivě označit za hlavní. A možná je to tak dobře, protože tak máte šanci soustředit se na veškeré dění i jednotlivé postavy.

Naivní Wendla Zuzany Částkové ostře kontrastuje s divokou a světáckou Ilsou Jaroslavy Koškové a tvoří tak čisté protipóly, jejichž činy rozhodně stojí za zamyšlení. Obě, i přes velmi očividné rozdíly, jsou totiž pořád malými holčičkami, jen jednu z nich už stihl zničit svět tam venku. A tu druhou zase zničila zabedněná matka (v podání Taťány Havlové), která do poslední chvíle odmítá své dceři říct pravdu o životě a ulehčit jí tak dospívání. Její zaslepený postoj vám i při vzpomínce na hru přivodí husí kůži. Rozhodně zaujme Jan Knespl, jehož Hans je tou pravou tichou vodou, co mele břehy. Na závěr bych ráda ocenila samozřejmost a otevřenost, s níž mladí herci vklouzli do svých rolí, a zhostili se velmi pěkně i erotikou nabitých situací, u nichž se leckterý člověk v reálném životě nejednou zardí.

Proto zahoďte předsudky, vzpomeňte si čas malin nezralých, kdy se všechno smělo, vše mohla být jenom hra, a vyrazte do Pidivadla. Probuzení jara je jednoduše kousek, který chcete zažít.

Share Button

Čtěte také: