Lidé mají rádi příběhy o zvířatech. Nastartoval to James Herriot historkami z Yorkshiru a ještě Gerald Durrell svými reportážemi z expedic za zvířaty pro zoologické zahrady. A tak každá další knížka o zvířatech a veterinářích nachází své čtenáře právě u těch, kteří už mají Herriota přečteného a hledají jeho nástupce. A že jich je…

slon-v-me-cekarneK jejich výčtu se nyní přidává i Florence Ollivet – Courtois s knihou Slon v mé čekárně (Garamond, 2015), i když si na její zkratkovitý styl musíte nejprve zvyknout. Anebo na to, že i při líčení minulosti – např. svých studií na škole, používá stále přítomný čas, což může být poněkud matoucí. Ale z jejích řádků přímo čiší, jak moc ji její práce naplňuje – veterinářka volně žijících a exotických zvířat je ve Francii nedostatkové zboží a Flo si musela svou cestičku pěkně vyšlapat. Ale její praxe je tak neuvěřitelně bohatá na neobvyklé situace a pacienty, že to prostě na papír muselo. Sice jako velmi zažraná specialistka běžně používá šílené technické výrazy, ale zas se dozvíte takové pikantnosti, jako třeba jak se přepravuje knížecí nosorožec nebo jak Florenci pomáhá MacGyver, jak jsou hasiči důležití při zvedání slona

Osobě si myslím, že Durrell by tyhle historky napsal čtivěji, ale ten své knihy vlastně psal s přiznanou nadsázkou, aby byly co nejvíc vtipné a vydělaly mu peníze na další expedici… O to Florence nejde – nesnaží se zalíbit, ale s pomocí příkladů vysvětlit, proč jí tahle práce tak baví. K tomu nemusí být zrovna Hemingway – přiznejme si, zvířata umí být zábavná sama o sobě. A tak i když by čtenáře možná víc zajímaly detaily z doktorčina soukromí než přesný postup při uspávání žirafy, jsou její historky, sesbírané z různých zoologických zahrad, cirkusů i chovatelských stanic zajímavé, smutné i veselé – zkrátka typicky zvířecí.

Originál: Un élephant dans ma salle d’attente, 2012
Překlad: Lenka Grafnetterová
Vydal: Garamond, 2015
237 stran

Share Button

Čtěte také: