Vášeň pro létání: Křest knihy o kapitánovi Boeingu 747
Pražský Palác knih Luxor se večer 22. ledna proměnil v místo, kde se setkaly osudy velkého letadla, jeho pilota a nadšených fanoušků letectví. Slavomír Pískatý, kapitán legendárního „Jumba“, tu společně s novinářem Petrem Čermákem pokřtil svou knihu 20 let kapitánem Jumbo Jetu. Akci ozdobili svou účastí kmotři knihy – bývalý velitel Vzdušných sil Armády ČR generál Jan Vachek a hudební skladatel Ondřej Soukup.

Létání fascinuje lidstvo odedávna, ať už jde o průkopníky vzdušných strojů, válečné piloty nebo kapitány moderních dopravních letadel. Nezáleží na tom, zdali se létání věnujeme aktivně nebo jsme jen pasažéři. Létání nás fascinuje, někteří se ho bojíme, jiní ho obdivujeme, ale všichni k němu máme respekt. Kniha Slavomíra Pískatého, kterou napsal ve spolupráci s Petrem Čermákem, představuje příběh stroje i jeho pilota. Boeing 747, přezdívaný Královna nebes, patří mezi ikony letectví a kapitán Pískatý byl jeho pevným, ale citlivým vládcem.
Luxor praskal ve švech. Desítky židliček v prvním patře nestačily a davy nadšenců zaplnily široký prostor. Mezi nimi nechyběli přátelé a bývalí kolegové kapitána, kteří možná přišli zavzpomínat na společně odlétané hodiny nebo si poslechnout příběhy z kokpitu 747.
Slavomír Pískatý vzpomínal na své začátky u letounu L 200 Morava, zatímco Jumbo Jet byl tehdy jen snem. K realitě se sen přiblížil až po letech dřiny a tvrdého výcviku. Když mu aerolinky nabídly pozici pilota 747, neváhal.
Na otázku, zdali se dá něco v létání zapomenout, kapitán říká, že pilotování každého letadla předchází tvrdý trénink a po delší pauze by si rozhodně nemohl sednout za „knipl“ bez dalšího pocvičení. Ač se jeho výcvik neobešel bez náročné teorie a jazykových bariér (největší potíže mu dělala angličtina, musel se v ní dorozumívat s pozemním personálem a číst v ní obsáhlé příručky), právě důsledný trénink a preciznost mu pomohly nejen v kokpitu, ale i v životě. Jeho další zálibou je hra na klavír, v níž může zužitkovat prostorovou orientaci prsty, která je u něj přirozená.

Kapitán Pískatý i generál Vachek se shodli, že létání přináší nejen krásu, ale i tragédie. Ty podle nich k letectví bohužel patří, ale je důležité získat z nich ponaučení a zlepšit bezpečnost. Petr Čermák se zmínil, že v knize je pasáž Petra Šmída, jenž Pískatého přivedl k letectví, která je velmi smutná, a že ho z ní hodně mrazilo.
Čermák přiznal, že kniha nevznikla lehce. Kapitánovi se nejdřív do vydání svých příběhů, které si dlouho uchovával jen pro sebe, zprvu nechtělo. Navíc v době, kdy létal, nemohl o svých zážitcích příliš vyprávět, neboť aerolinky to údajně nevidí rády. To padlo, až když musel v pětašedesáti letech odejít do důchodu (v tomto povolání se “přesluhování” nepovoluje). Petr byl nakonec rád, že se mu kapitána podařilo přemluvit, protože jeho zážitky stojí za to. Společné psaní pro něj byla „práce za odměnu“, navíc šlo o velmi poučné setkání. Žádná tabu už pak neplatila. Čermák vyjádřil přesvědčení, že kdyby to šlo, mohl být obsah knihy dvoj až trojnásobný.
U kmotrů knihy se vřelý vztah k létání předpokládá. Generál Vachek zavzpomínal na společný výcvik a odlétané hodiny s kapitánem Pískatým. Oba byli podle jeho slov zarputilci se silným vztahem k létání. Začínali létat na strojích jako Delfín, Albatros a později i na Migu 21. Generál se svěřil, že letectví je náplň na celý život a on smeká před někým, kdo přetavil svou touhu v realitu a nalétal dvacet pět tisíc hodin. Skladatel Soukup sám létal, a dokonce letadlo vlastnil. Boening 747 vždy obdivoval, a když pak byl osloven, zdali by se stal kmotrem knihy o někom, kdo tento stroj pilotoval, neváhal ani na okamžik.
Přišla řeč i na dnes hojně přetřásané téma umělé inteligence. Kapitán i generál jsou toho názoru, že pilotování k tomu směřuje, ale je to vzdálená budoucnost. Podle nich to bude ještě dlouhý proces, jenž bude vyžadovat zcela nové letouny, k tomu bude nutno přesvědčit veřejnost a politiky.
Na dotazy z publika odpovídal kapitán s pokorou a humorem. Co si myslí o filmech typu Top Gun? „Zakládají se na realitě, ale jsou příběhově přizpůsobené pro diváky. Pokud ale přilákají k létání další nadšence, je to jen dobře,“ uvedl. A také diplomaticky dodal, že víc by se k tomu už nevyjadřoval.

Pokud jde o letiště, tak mezi jeho oblíbená patřila ta v USA, kde vždy ocenil spolehlivou spolupráci s pozemním personálem. Naopak letiště na ostrově San Martin, s runwayí těsně u pláže, mu příliš k srdci nepřirostlo kvůli neprofesionálnímu personálu, se kterým nebyla lehká domluva. Navíc tam nebyl radar, takže přistávání bylo docela „kumšt”. Pokud se startovalo směrem k moři, bylo to jednodušší, v opačném směru musel pilot dávat pozor na vysoké hory. Měl také rád letiště v Londýně a ve Frankfurtu. A s úsměvem dodal, že vlastně každé, které ho přijmulo. Také to ruzyňské, neboť pro něj znamenalo, že se vrací domů.
A má ještě kapitán vůbec nějaký letecký sen? Po těch letech za kniplem by si přál proletět se v motorovém větroni v Namibii, kde se trhají rekordy v rychlosti.
Upoutávka na knihu slibuje mimo jiné také odpověď na otázku, proč má Jumbo na trupu onen nezaměnitelný hrb. Stejná otázka vyšla i z úst Petra Čermáka – „postěžoval si“, že na ni dosud nedostal uspokojivou odpověď. Kapitán Pískatý všem s jemným humorem odpověděl, že je to proto, aby se tam piloti po výplatě vešli se svými “šrajtoflemi”…
Beseda skončila po půl hodině, ale pro účastníky pokračovala autogramiádou. Slavomír Pískatý rozdával podpisy s úsměvem a sálem se nesla přátelská atmosféra. Kniha Slavomír Pískatý: 20 let kapitánem Jumbo Jetu už odstartovala svou cestu k čtenářům a my vám její recenzi později přineseme i na tomto webu.
Knížka je skvělá. Měli jsme tu čest s tímto pánem letět z Tokia do Frankfurtu. Přejeme zdraví a dlouhá plodnice léta!