Další ze šťastných příběhů francouzské autorky Agnes Martin-Lugand je tak trochu rýpnutím všem, kteří se honí za prací a zapomínají na život.

Lituji, čekají mě...Každý z nás má k práci vlastní vztah, ale ten, který má Yael, hraničí s posedlostí. Prožívá svou práci do té míry, že nemá čas na přátele ani svou sestru a rodiče. Vše se změní setkáním s bývalým kamarádem Markem, který jí připomene, jak bezstarostná bývala jako studentka. Problém je, že právě v té době dostává pracovní nabídku, která by splnila všechny její sny. Je vůbec možné zastávat vysokou pracovní funkci a k tomu vést plnohodnotný osobní život?

Před časem jsem četla jednu z předchozích knih Agnes Martin-Lugand, Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Sice jsem ji přečetla, ale přiznám se, že první část titulu jsem se ke čtení hodně nutila. Vůbec se mi nechtělo číst. Když hlavní postavě při automobilové nehodě zahyne manžel i malá dcerka, je zkrátka velmi smutné a v knize, která má v názvu slovo „štěstí” zkrátka chcete pozitivní text. Ovšem druhá polovina knihy byla plná nadějí, která zoufalost trochu překryla. Trochu s obavou jsem proto brala do ruky další titul Agnes Martin-Lugand – Lituji, čekají mě…, který na jaře vydalo Motto.

Hlavní postava Yael by sice mohla spoustu lidí naštvat svou posedlostí prací, rozhodně se to čte příjemněji než předchozí titul. Zničenost prací je určitě stravitelnější, než když se Diane snaží dostat ze smrti blízkých. A že se Yael dostává na samé dno. Kolegové z ní mají obavy a přirovnávají ji ke stroji, přátelé se ji stále snaží vrátit do normálního života a vlastní tělo ji zrazuje. Jet na plný výkon a nikde nečerpat přirozenou sílu, se zkrátka nevyplácí. Dostane tedy nařízené volno.

Navrhuju, abychom si připili na Yaeliny prázdniny,” řekl Adrien a zvedl se. „Je to zázrak! Ale udál se.”

Jsi strašný blboun! Pro mě je to zlý sen.”

Hlas se mi zlomil, sklopila jsem hlavu a sevřela pěsti.

Riskuju, že přijdu o práci,” oznámila jsem jim ponuře.

Mohl by jí někdo vysvětli rozdíl mezi dovolenou a vyhazovem z práce?” zařval Adrien a oběma rukama si svíral temeno hlavy.

On tě přece nevyrazil,” podotkl jemně Cédric. „Jen tě požádal, aby sis vzala dovolenou, to spolu vůbec nesouvisí. Nakonec to není takový blb.”

Probodla jsem ho pohledem. Všichni na mě zírali, jako bych spadla z jiné planety, opět se nikdo nesnažil pochopit vážnost mé situace naprosto jim to unikalo. Alice si ke mně přišla sednout a objala mě. Jdi pryč, Alice. Nedotýkej se mě. Dusíš mě.

str. 125-6

Bylo krásné sledovat, kolik lidí má Yael okolo sebe, kteří jsou stále dokola ochotni podat pomocnou ruku. Otázkou je, zda by se také tak přátelé zachovali v realitě. Chce se mi věřit, že ano. V každém případě se tato kniha určitě může stát inspirací pro podobně posedlé kariéristy. Čtivý příběh bez zbytečné omáčky je výborně napsaný, škoda jen konce, který autorka trochu nečekaně usekla. Ale vzhledem k předchozímu textu jí to čtenář rád odpustí a třeba tajně bude doufat v navázání na pokračování v jiném příběhu.

Kniha Lituji, čekají mě…, je určitě skvělou oddychovou volbou na dovolenou. A pokud byste váhali, jestli tento téměř 400stránkový román plný emocí přibalit, měli byste vědět, že kniha se dá sehnat i v elektronické podobě.

Nemohu se dočkat, jaký šťastný příběh si pro své čtenáře připraví autorka příště.

Share Button

Čtěte také: